De constructione
Apollonius Dyscolus
Apollonius Dyscolus. Apollonii Dyscoli Quae supersunt. Vol. 1.2. (Grammatici Graeci, Volume 2.2). Uhlig, Gustav, editors Leipzig: Teubner, 1910.
Ἀλλὰ μὴν ἔτι κἀκ [*](311 b) τῆϲ τοῦ ἄρθρου παραθέϲεωϲ. πρωτευούϲῃ γὰρ τῇ προθέϲει κατὰ παράθεϲιν παραχωρεῖ τῆϲ προθέϲεωϲ, μετιὸν ἐφ’ ὃ ϲυνήρτηται· οὐ μὴν ἢν [*](ret (quod indicium compositionis saepius deest, velut in περικλυτόϲ, ἀναδρομὴ), ssd etiam inde elucet compositio, quod hae voces in omnes casas flecti possunt, quod feri nequit in nominibus, quibus praepositio appolita est.) [*](ARGVM. § 13. Atque etiam articulo addito distinguuntur nomina synthesi cum praeponitionibus copulata abo eis, quibδns illae parathesi adiunctae sunt. nam. ubi praepositio pars nominis est, ibi articulus antecedit praepositioniq eontra ubi apposita est praepositio, articulus inter nomen et praepositionem inseritur. TESTIM. ET ADN. EXEG. 1 ὑπέρδουλοϲ. alterum locum, ubi haec vox inenitur.) [*](ne Bened. Hase quidem in Thesauro Steph. afferre poterat. ἀνάδρομοϲ adiectivum apud Alexmmdrum Trallianum περὶ πυρετῶν cap 3, l 335 Puschm. de specie piscium fuvisium legitur et apud Georgium Pisidem contra Severum v.251 de verticibus. —2 περιφόρητοϲ. de accentu vide Lobeckii Paralip. 493. — 5 περικλυτόϲ. cfr Βerodiani pros. Il. ad K 109 ΙΙ 69 Liz): τὸ κλυτόϲ, εἰ πτωτικὸν κατάρχοι ἔν ϲυνθέϲει, βαρύτονόν ἐϲτι, τοξόκλυτοϲ, ὀνομάκλυτοϲ, εἰ δὲ ἄπτωτον, φυλάϲϲει τὸν αὐτὸν τόνον, περικλυτόϲ, ἀγακλυτόϲ, ubi post ἄπτωτον addiderat fartasse, inquit Lehrsius, si accurate hic loqui animus erat, ὑπὲρ μίαν ϲυλλαβὴν propter πρόκυτοϲ. vide Erim. Hom A0 I 378 = EM 215, 24 et Schol. Οd. α 30. — 7 post ταῖϲ ἐκ παραθέϲεωϲ cogitando supplendum est προτιθεμέναιϲ προθέϲεϲν. — 9 προεκκείμενα. cfr 10, 24. 2:2, 2. — 12 προθέϲεωϲ hic non partem orationis signifcat, sed conlocutionem: articulus qui adiungitur decedet de primo loco pruepostιemt, si haec apposita nomini, non composita cum nomine, primum locum obtinet.) [*](ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN ACBb. 1 περιωπτοϲA β || 2 μερῶν Elleb.et Lehre qu. ep. 40, γενῶν AϹb, γενικῶν Β sed τὴν ente τῶν delere, quod idem Lebrsius voluit, non opus est | ἀνεδέξατο Bb | μόνον] μὴν B quod rectius dictum esset, sed obstst praeter optimorum codicum auctoritatem quod subsequitur ἀλλὰ καὶ 3 κατά θέϲιν B || 4 καὶ om B | τῆ inseruit b, in A. inter οὐ et μονῇ raeura duarum litterarum | μονῇ b, μονη A, μόνη Ϲ, μόνον B |τοῦ A b, τ A3, τῇ τοῦ CB poet τόνου add τάϲει CB ante τῆϲ add τὰ CB 6 κὰκ A2Bb || 7 ὡϲ ἔχει τὸ om B || 9 πτωϲ A in exitu lineae, ιν add A 9 —10 διὰ τῆϲ— πτῶϲιν om A 1, add A in mg || 9 προεκκείμενα A b, προεγκείμενα Ϲ, προκείμενα Β || 11 ὄρθρου Ϲb, ἀριθμοῦ AB παραθεϲε A in exitu lineae, ωϲ add A || 12 Schoemax* inimria poscit οὐ παραχωρεῖ. vide Adn. exeg. | δ) ᾖ B ἤν b cum Ellebodio, om A, ἡ CB)
Ἕθεν ἕν μέροϲ λόγου ποιήϲει τὸ προπροκυλινδόμενοϲ {Χ 221. 525, ὑποπεπτηῶτεϲ {B 312}· μέροϲ τε λέξεωϲ ἄν εἴη ἡ κατά ἐν τῷ
Καὶ ἡ μὲν τοιαύτη παράθεϲιϲ ἁπλῆϲ ἔχεται τηρήϲεωϲ, τό γε [*](Quam ob causam naturalem praepositiones synthesi tantum cum nominstivis et vocativis copulentur.) [*](307 s) μὴν ἐξεργαϲτικὸν τοῦ λόγου φυϲικωτέραν ἐνδείκνυται τήρηϲιν. αἱ εὐθεῖαι καὶ αἱ κλητικαὶ ἓν πρόϲωπον δηλοῦϲι μετὰ τῶν ϲυνόντων ῥημάτων, Τρόφων ἀναγινώϲκει— Τρύφων ἀναγίνωϲκε. Τρόφων παρα [*](net. synthesi enim περὶ praepoeitionem cum χθών iunctam esse quominus putemus, impedit et accentus et sensus, qua syntheton si esset περχθων, accentus in paenultimam migasset (ut pronuntiaretur περίχθων), nec servasset nomen genus femininum, sicut non servaveruent αὐτόχθων, ἐνοϲίχθων.) [*](ARGVM. § 15. Talia exempla afferri possunt ex observatione simplici diligens vero observatio ostendit naturalem usus causam. si obliqui cesus cum verbo iunguontur, duae personae cogitantur, velut in Τρύψωνι λέγει, ubi extrinescus supuletur nominativus nominativi vero et vοcetivi eandem personam signifcant quam verba cum eis coiuncta: Τρύφων ἀναγινώϲκει, Τρύφων ἀναγίνωϲκε. iam) [*](TESTIM. ET ADN. EXEG. 4 ἡ τοῦ ϲημ.ἔννοια. Lehrs* confert 318, 27 ϲημαϲία ἣ νοοῦμεν. — ad 5 λόγον et ad 7 ἐπκρατῶν vide Adn. crit. — 8 παράθεϲιϲ. hic de exemplorum prolstions. efr 181, 9. 202, 27. de adv. 122, 32. 176, 15. — τηρήϲεωϲ. efr 37,14. 70, 1. de coni. 213, 11: ἡ περὶ τὰϲ φωνὰϲ τήρηϲιϲ. — 8—9 τό γε μὴν —τήρηϲιν. vide Adn. crit — 9 ἐξεργαϲτικόν. cfr 282, 10.) [*](ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN ACBb 1 —2 ϲυνοδον η περιγελαϲϲε A 1; A supra η scr. ινα et supra γ add ε, denique ultimam ε litteram mutavit in ϲ, quam simplicem ϲ debebat ponere supra ϲ ϲύνοδον ἢ ἱνα περιεγέλαϲε Ϲ, ϲύνοδον ἵν’ ᾖ περιεγέλαϲε Βb || μηδὲ b cum s mg, μήτε A Ϲ. οὐκ B B || —4 καὶ ἐνοϲίχθων om CB et omittenda censuit Lebrs* hic et lin. 6, quamquam posteriore loco omnes codices hoc quoque eremplum exbibmmt. quod ut censeret, eo fortasse adductus est, quod ei τῆϲ γῆϲ ἐπικρατῶν lin. 7 pro ἐνοϲίχθων nominis explanatione accipi non posse videbatur || 5 τὸν λόγον] exspectaveris τὸ γένοϲ. at λόγοϲ hic videtur idem signifcare quod ἔννοια. promime accemit de adv. 181, 3: τὰ ὀνόματα, προϲλαμβάνοντα ἄρθρα, φυλάϲϲει τὴν ἰδίαν ϲύνταξιν λόγον τε τὸν αὐτόν, δίχα τοῦ πλέονι ἀναφορᾳ κεχρῆϲθαι || 6 ante γῆϲ add τῆϲ CBb |γενόμενοϲ] νοούμενοϲ C || 7 τῆϲ γῆϲ ἐπικρατῶν] exspectatur τὴν γῆν ϲείων, qua ratione lexica vetera Neptuni cognomen ἐνοϲίχθονοϲ interpretantur. sed negari nequit, τὸν ἐνοϲίχθονα etiam ἐπικρατν τῆϲ γῆϲ || 8—9 τό γε μὴν —τήρηϲιν] in Argumento haec potius conversa sunt: τό γε μὴν ἐξεργαϲτικὸν τῆϲ τηρήϲεωϲ φυϲικώτερον ἐνδείκνυται λόγον, atque haec ab Apollonio scripta esse suspicatur Uhlig et traditam scripturam ei deberi, qui corrupit lin. 6 pag. seq. et locos in Adn. crit. ad 65. 6 huius ed. congestos. RSchneider defendit tradtitam lectionem sic interpretatos: diligens vero cogitatio ostendent, observationem illam naturalem esse, i.e. natura singularum orationis partium niti || 9 τήρηϲιν] for 83 r A. ante τήρηϲιν intercidisse τὴν ci. Lehrs*)
(Ἕφαμεν γὰρ καὶ κατὰ τὰϲ ἀρχὰϲ τῆϲ ἐκδόϲεωϲ, ὡϲ τὰ ϲτοιχεῖα τοῦ λόγου τὸν αὐτὸν τρόπον ἐπέχει τοῖϲ ϲτοιχείοιϲ τῆϲ λέξεωϲ· καὶ ὡϲ ἔϲτι προτακτικὰ ϲτοιχεῖα ϲτοιχείων [*](368 s) καὶ οὐχ ἅπαντα ἁπάντων, οὕτωϲ καὶ λέξειϲ προτακτικαὶ οὖϲαι οὐχ ἁπάντων προτετάξονται, τῶν γε μὴν δυναμένων τὴν ἐξ αὐτῶν ϲύνταξιν ἀναδέξαϲθαι. φέρε γάρ που ϲυλλαβὴν εἶναι τοιαύτην, τὴν τρα, τὴν κλα, καὶ ἐπιέναι τὸ ϲ· οὐ δὴ προϲχωρεῖ πρὸ τοῦ ρ ἢ πρὸ τοῦ λ· οὐ γὰρ δὴ τούτων προτακτικὸν τὸ ϲ, τοῦ γε μὴν κ καὶ τ, καὶ οὕτωϲ τὸ ϲκλα καὶ ϲτρα ϲυντετάξεται. φέρε δὴ καὶ εἶναί τι Τῖρυϲ, καὶ τούτῳ προϲτίθεται τὸ ν, λέγω κατὰ τὸ τέλοϲ· οὐ δὴ προϲκείϲεται μετὰ τὸ ϲ, καίτοι τελικὸν ὄν πολλῆϲ λέξεωϲ, καθὸ τὸ ϲ τοῦ ν οὐ προηγεῖται, ἀνά- [*](ARGVM. § 16. (Diximus enim initio horum de syntaxi librorum, nuntiatorum elementa itidem se habere ut elementa singularum vocum. et sicut litterae quaedam praeponi possunt, sed non omnibus litteris, ita sunt voces quoque praepositivae, omnibus vero vocibus eas praeponere non licet, sed eis tantum, qubuscum sic iungi possunt. litterernm ordinis exempla ut proferam, ad τρα et κλα accedet ϲ littera non ante ρ vel λ, sed ante τ vel κ, stque ad τιρυϲ non addetur v littera post ϲ, quamquam multae in ν exeant voces, sed ante ϲ.)) [*](TESTIM. ET ADN. EXEG. 1 Ἕξφαμεν: 7.12. —3 ἐπέχει. cfr 58,5. 81,3. 164,15. 282, 3. — 6—p 450, 1 comparat hoc excursu Ap, quod praepositio ad Πλάτων βαίνει accedens non nomini sed verbo praeponitur et quod ϲlittera non litterae praemittitur, sed τ litterae. cfr Timoth. Gaz. κανόνεϲ περὶ ϲυντάξεωϲ A P IV 241, 6 (Herod. II 393, 25 Ltz): τὸ μετὰ πάντων τῶν ἁπλῶν ϲυμφώνων κατὰ ϲύλληψιν έλει εἰναι ἤγουν ὁμοῦ. καὶ ἢ κατὰ πρόταξιν εὑρίϲκεται ἢ καθ’ ὑπόταξιν. καὶ προηγεῖται μὲν οἶϲ οὐχ ὑποτάττεται οἶον ϲθένοϲ, ϲκιά, ϲπῶ, ϲτῆναι, ϲφαῖρα, ϲχίζω· ὑποτάττεται δὲ ὡν οὐ προηγεῖται οἰον ὅλϲ, Τρυνϲ,ἔϲτι δὲ ὄνομα πόλεωϲ, μάκαρϲ, ϲημαίνει δὲ τὸν μακάριον. Choerob. in Theod II 193, 33 H. 693,23 G.: ἡνίκα εὑρεθῶϲι τρία ϲύμφωνα ὀμοῦ, θέλει εἰναι τὸ πρῶτον μὲν ἤ ϲ ἤ κ ἤ π, τὸ δὲ δεύτερον ἄφωνον καὶ τὸ τρίτον ἀμετάβολον, οἶον ϲφραγίϲ, ϲτρατόϲ, ϲτρῶμα, ϲκληρόϲ. Choer. orthogr.A ΙΙ 264, 8 (Herod.II 591, 27 Ltz): Τῖρυϲ: ὁμοίωϲ τῷ λύϲ. γίνεται καὶ πρόϲθεϲιϲ τοῦ ν Τῖρυνϲ. — οὐ προηγεῖται, scil κατὰ ϲύλληψιν.) [*](ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN A CBb. 1 κείμενον A 1 CBb, sed A supra μ add co 2 ὡϲ om A 3 ἐπέχει] ἔχει b cum mg | ante προτακτικὰ add τὰ AC 4 οὐ πάντα CB οὕτω CBb || 5 ἁπαϲῶν? sed v. de pron. 32,13 τὰ ϲυντθέμενα τῶν λέξεων προτεταξεται A 1, sed A corr in pluralem μὴν] μὴ C 6 που] δήπου B || 7 ἐπιέναι Uhlig, επεινε A, ἐπεί CBb, ἐππιὸν Lehre qu. ep. 39 | δὴ Uhlig, δει A, om CBb, ubi etiam intpunctio deest post ϲ | προχωρει A1. , corr A || 8 τοῦ] τὸ B | oὅτω CBb || 9 κλα A 1, ϲ add A | primum καὶ om CB | τι om ABb, add A2. cft 312, 22 τιρυϲ cum rasura nius litterae inter v et ϲ in A, τίρυν Ϲ, τίρυ Β, τίρυϲ δο β || 10 προϲτίθεϲθαι poposcit Hebode || 10-11 λέγω κατὰ—τοῦ v om A1, add A2 in mg || 10 τὸ] τοῦ CB || 11 τελεϲτικὸν B | πολλῆϲ λέξεωϲ Uhlig, παϲηϲ λεξεϲ A, πολλῶν λέξεων CBb. cfr ad singularem πολύϲ nominis 231, 22. Sext. Emp. adv. math. VII § 329 et 332, VIII § 335 et 336, I § 3 (p 261,19. 262, 8. 360, 21 et 28. 599,17 Bekk.) et πάμπολλοϲ adiectivi usum pag. seq. lin. 1 et supra 103,15. 117, 10 καθὸ —προηγεῖται om CB)
οὐ δὴ οὖν προϲγινομένηϲ προθέϲεωϲ ἐν τῷ αὐτῷ προϲώπῳ, λέγω ἐπὶ τοῦ Πλάτων διαλέγεται, μεθήϲει ἡ ῥηματικὴ ϲύνταξιϲ τὸ προτακτικὸν αὐτῆϲ ϲτοιχεῖον κατὰ ϲύνθεϲιν, λέγω τὸ προϲδιαλέγεται. εἰ γοῦν καὶ ἡ ὀνοματικὴ θέϲιϲ ϲχέϲιν δύναιτο ἐπιδέξαϲθαι τὴν ἐκ τῆϲ προθέϲεωϲ, τὸ τηνικαῦτα ἔϲτιν ἐπινοῆϲαι ϲυνενουμένην τῷ ὀνόματι τὴν [*](314 b) πρόθεϲιν· ὁ γὰρ περίεργοϲ οὐ πόρρωθέν ἐϲτιν τοῦ περιεργάζεϲθαι, οὐδὲ ὁ μέτοικοϲ τοῦ μετοικεῖν, οὐδὲ ὁ περίοπτοϲ τοῦ περιόπτεϲθαι, οὐδὲ ὁ ἐπίκουροϲ τοῦ ἐπικουρεῖν. (οὐ γὰρ ἀντίκειται, κἄν ϲυμβολικῶϲ κέηται· ἡ γὰρ τῆϲ ϲυνθέϲεωϲ πρώτη ϲύνοδόϲ ἐϲτι κατὰ τὴν ἐπιθετικὴν προφοράν, ϲυμβολικώτερόν πωϲ μετατεθειμένη. ἀλλὰ μὴν καὶ τὸ Ἀντίθεοϲ, Ἀντίπατροϲ καὶ τὰ τούτοιϲ ἔτι ὅμοια δυνάμει τὴν ἐκ γενικῆϲ [*](ARGVM. § 17. Ergo si praepositio accedet ad enuntiatum, in quo eadem persona verbo et nomine sigmifcatur, velut πρόϲ praepositio ad Πλάτων διαλέγεται, non dimittetur sed asciscetur verbo illud additamentum, quod ei compositione praemittetur (προϲδιαλέγεται). ubi autem nomen recipere potest habitum praepositione signifcatum it. e. ubi verbo simile est vi sua, ibi praepositio cum nomine in unam vocem coalescit. nam περίεργοϲ vi sua prope aboest ab περιεργάζεϲθαι, περίοπτοϲ ab περιόπτεϲθαι, ἔπίκουροϲ ab ἐπικουρεῖν. neqne enim sliter de ἐπίκουροϲ voce indicabimus, etiamsi ita quoqne unrpatur, ut unum siquem hodnem hoc nomine appeHlemus ex conventione. nam tum, cum componebatur vox, non proprium nomen, sed adiectivum erat; sicut etiam nomine propria Ἀντίξεοϲ et Ἀντίπατροϲ quadamtenus servant vim peceliarem [prinepdmlem],) [*](TESTIM. ET ADN. EXEG. παρ’ Ἀργείοιϲ. Eustath.ad Il. Θ 448 ἔϲτι κατ’αὐτὸν (Ηeraclidem Mil.) τὸ οὐ μέντον Ἀργείων καὶ Κρητῶν γλώϲϲηϲ, c πολλάκιϲ ἐξαιροῦντεϲ, φηϲί, τὸ ἐντάττουϲι τὸ ν, τὴν εἴϲ πρόθεϲιν ἔνϲ λἔγοντεϲ καὶ τὸ τιθείϲ τιθένϲ. vide Ahrmmsii de dial. dor. §14. — 2 οὐ iungendum est cum μεθήϲει verbo. — ὅνοματικὴ θέοϲ = τὸ ὄνομα. cfr 103,28 et Ska II 7*. 7 ὁ γὰρ κτλ. ad εἰ—προθέϲεωϲ. — 8 περιόπτεϲθαι. ὅπτω saepius apudgrammaticos in derivationibus invenitur, e.g. in scholiis ad Dion. Thr. 255,6. 276.18. 562. 26 H. ab περιόπτω derivat περιωπή EM 665, 24. — 9—11 cfr supra 186, 28—187, 7, ubi de ἀρί- ϲταρχοϲ compositi migratione in proprii nominis usum agtur, quae ϲυμβολιcὴ μετάθεϲιϲ appellatur, et de pron. 32, 13: τὰ ϲυντιθέμενα τῶν λέξεων τὸ ἵδιον ϲημαινόμενον φυλάϲϲει, ἐάνπερ μὴ ϲυμβολικῶϲ λαμβάνηται, καθάπερ τὰ κύρια. Schoemann Redeteil. 78.) [*](ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN ACBb. 1 γε] τε CB παμπολλον A1, corr A 2 προϲγενομένηϲ| 3 μεθηϲηρηματικη A 1, A inter ϲ et η inseruit ει, μεθ’ ἦϲ ῥ. CΒ, μεθείη ἡ ρ.b cum mg s || 4 αὐτοῦ CB 5 εἰ γοῦν b, εἴγ’ οὗν B, ἤγουν AC | ἡ om B | ὀομαϲτικὴ Hoeferi Z.f.d. Wiss. d. Sprache IV 80,ac sermo est denominativo ,sed non opus mutatione || έϲιϲ] ϲχεϲιϲ A, ipsa pr. m. corr || 6 τηνικαῦτα] in A τηνικα et rassura trium litter cerarum, quae υτα fuisse videntur. cfr 46, 4. 124, 4. 242.16. 324, 4, ubi in A. quoque τηνικαῦτα legitur. de adv. 184, 28 τηνίκα exemplum est. ceterum sb hac voce inc. fol 83 v in A. ϲυνενουμένην] post ϲυνε in A parva rasura || 9 Ἐπrκουροϲ b, sed hic de appelativo sermo est, in snbseqnentibus de proprio || 10 καιηται A || 11 μετατιθεμένη CB | 11—12 ὀντεοϲ ἀντίπατροϲ b. ἀντθεοϲ ἀντίπετροϲ Hilgard legivult etpostea πέτραϲ pro πατρὸϲ et parenthesin fninri ante ἀλλὰ μὴν. sed tota haec expositio intellegi nequit, nisi nomina pro propriis accipimus. vide Argum. || 12 ἔτι om CB)
Αἱ γοῦν πλάγιαι πτώϲειϲ ἀποϲτᾶϲαι τῆϲ ϲυνόδου τῶν ῥημάτων, [*](Obliquis easibus praepositiones apponuntar.) τουτέϲτιν τὸ αὐτὸ πρόϲωπον οὐ δηλοῦϲαι, καὶ τοῦ ϲχήματοϲ ἀπηλλο. τριώθηϲαν· τὸ γὰρ ἐναντίον ἀναδέχονται παράθεϲιν ἀντὶ ϲυνθέϲεωϲ. καὶ πρὸϲ τὸ ἡνωμένον μὲν πρόϲωπον, ὡϲ προείπομεν, καὶ τὰ τῆϲ ϲυνθέϲεωϲ ὁμοίωϲ ϲυνήνωται, πρὸϲ δὲ τὸ ἀφιϲτάμενον τῆϲ πλαγίαϲ ϲυναπέϲτη καὶ τὰ τῆϲ ϲυνθέϲεωϲ, μερικωτέραϲ λοιπὸν παραθέϲεωϲ γινομένηϲ [*](315 b) ἤ περ διηκούϲηϲ καθ’ ἕνα ϲχηματιϲμόν, περὶ Ἀπολλωνίου, ἐν [*](qua idem sigmifcent atque ἀντ θεοῦ, ἀντὶ πατρόϲ.) cum igtur praepositiones cum verbis componsmtur, non apponsntm, stiam nominativis, si sensum verbalen habent, non appositione, sed compositione praepositiones adiungentur.) [*](ARGVM. § 18, Obliqui vero casus nominum, qui non eandem pesonam quam verba coniencta sigmifcant, etiam figuram smthsticam nominativorum omittunt. e contrario enim apponuntur obliquis praepositiones. ut igitur, ubi persena nominis et verbi una est, praepositio et nomen in unam vocem coslesennt, ita obliqui, utpote quorum persona a verbo recedet (a verbi persona discrepet), non compqnuntur cum praepositionibus. atqne minorem ambitum habet obliquorum appositorum usus, quem nominum cum praepositionibus compositorum, quia haec in omnibus casibδus ustrpmtur, apponunttr vero praepositiones tribus casibus vel duobus vel uni.) [*](TESTIM. ET ADN. EXEG. 2 τῶν δὴ οὖν et quae sequnntur artissiem cobserent cum eis, quae antecedant excursui signis parentheticis notato. — 4 δεδείξεται: 321, 19 seqq.— 8 ϲχήματοϲ. cfr Dion. Thr. 29. 5 U.: ϲχήματα ὀνομάτων ἐϲτ τρία· ἁπλοῦν, ϲύνθετον, παραϲύνθετον. — 10 πρόϲ praepositio o secundum, extsprechend consensum signifcat τοῦ ἡνῶϲθαι τὸ πρόϲωπον et τοῦ ἄμα ἡνῶϲθαι τν ϲύνθεϲιν; item 11 consensum τοῦ ἀφίϲταϲθαι τὰϲ πλαγίαϲ (ἀπὸ τοῦ προϲώπου τοῦ ῥήματοϲ) et τοῦ ἅμα ἀποϲτῆναι τὴν ϲύνθεϲιν. —12 παραθέϲεωϲ γινομένηϲ μερικωτέραϲ. appositionis praepositionum usus minorem ambitom habδet, i. e. pauciores casus admittit, quam nominum cum praepositionibus compositorum usus, qui nulum casum excludit. efr de adv. 123, 7 τινὰ δὲ (scil ἐπιΘετικὰ) μρικωτέραν ἔχει τὴν ϲύντοξιν, de eis adieetiis, quorum usus minorem ambitum habet (quae cum paucioribus subetmtivis iungere licet) — ad λοιπὸν (dann) cfr Adn. exeg.ad 341, 5 —6 huius ed. — 13 ad διηκούϲηϲ cfr 64,12. 137, 26. 228,15 337,10. 338, 27. ad καθ’ ἕνα ϲχηματϲμόν ene ulla formae mutatione cfr 34, 3. 201, 24. 239, 22 337.13. de adv. 120.12. 16.17. aut una eademque παράθεϲιϲ) [*](ADN. CRIT., masεs. SCR. IN ACBb. 2 oῦν om CB ϲύνεο CB || 3 τῆϲ ροθέϲεωϲ Β || 4 δέδεικται Β | ὀνομαϲτικὰϲ Cb, ὸνοματικὰϲ AB item 107, 4 αἱ ὅνομαϲτκαὶ πτώϲειϲ. in pag. antec. lin. 5 ὀνοματικὴ tolerabile hic ὀνομαϲτκὰϲ flagitant subsequentia πλάγιαιπτώϲειϲ || 10 μὲν om A1 ,add A3 ϲυνθέϲεωϲ Lehrs qu. ep 39, pro quo πλαγίαϲ ex antecedentbus repetitum habent A CBb, τοῦ ϲχήματοϲ pro τῆϲ πλαγίαϲ coniecerat Portus || 12 ante παραθέϲεωϲ desideramus τῆϲ articulum | παραθέϲεωϲ γινομένηϲ] παραγενομένηϲ θέϲεωϲ B || 13 ηπερ A, ἧϲπερ Ϲb, ϲ περ B, Lehre qu. ep 39 ἤπερ scr.; idem iubet post γινο-)