GetPassage urn:cts:greekLit:tlg0082.tlg004.1st1K-grc1:1.84-1.104 urn:cts:greekLit:tlg0082.tlg004.1st1K-grc1:1.84-1.104

«Πρὸϲ τὴν ϲυνέμπτωϲιν τῶν γενῶν — φηϲὶ Τρύφων {fr. 27 Vels.} — μηδὲ τὸ τῶν ἄρθρον χρὴ παραδέχεϲθαι, ὅτι τριγενέϲ· εἰ δὲ τὸ τῶν ἄρθρον, καὶ τὸ ὦ ἄρθρον, τὴν αὐτὴν ϲυνέμπτωϲιν παραδεξάμενον.» Ληρῶδεϲ δὲ τὸ τοιοῦτον. πάνυ γὰρ ἄρθρον τὸ τῶν διὰ τὴν ϲυνέμπτωϲιν, εἴγε ϲυναπήχθη τῷ πρὸϲ ὃ ἤρτηται· μεμίμηται γὰρ τὸ φίλων, 58s μέϲων, καλῶν. καὶ ϲχεδὸν πᾶϲα ϲυνέμπτωϲιϲ γένουϲ μίμημά ἐϲτιν ὀνοματικῆϲ ϲυνεμπτώϲεωϲ κατὰ γένη, κἂν ἐν ϲχήματι καταγίνηται, ὡϲ ἐν τῷ μὰ τὼ θεώ· ὅμοιον γάρ ἐϲτι τῷ «καλυψαμένω» {Hesiod. in gruem. - 8. Ϲur ὦ, si ariculus est, nen abd τ incipit, quod facinat srficuli praeponitivi7 9. ~usm ob causam ὡ non habet postponitivam formam luxa praepositivam, εicnt veri εticuli7 nuHlam ob aliam, nisi qnia ne praepositivus quidem arficulus est. Aaovκ. β B4. Eos qui ὦ in articulorum numero habmndum esse negabδsnt, quis emnium generum nominibus praemitteretur gmnere non distincto, ~Trypho ite refutare conatus est, nt eodem iure τῶν in sticuorum clasem referendum non esse diceret, qula haec quoque vox distinctionis generum expers eeset. At. hoc abogurdum. τῶν enim articulum esse appa et propter ipsam coineidentism gamerum, quandoquidem ad hamc inductum est nominibus, quibuscum coniunctum εεt, dicut omnis coincidentia articulorum imitatio est coincidentise nominum. ὦ vero vide accusatur [in εocatur, quonism non eam coincidmmtiem generum, quae in nominibδuslocum bδabet, imitatur [nef sempereadem sttεr feεmal. τssxκ. sτ Ans. sxκe. 4 Βθchol. in Dionys.258, 4 Βilg.(903.10 B ) κεὶ ὅτι πᾶν ἄρθρον προτακτκόν ἐϲτι καὶ ὑποτακτικόν, τὸ δὲ ῶ προτακτκὸν μόνον· οὐκ ὄρα ὄρθρον. Epim.Hom.Al 451,19: καὶ πᾶν ὄρθρον προτακτικὸν θέλι ϲεἰναι⟩ (m legendum καί7)ὑnποτακτικόν. - ad καθότι crrAdn.exsg.ad 58,θhdnaed. -- 6 - 7 propter eencddentiαm geεrum ne τῶν qmtdem pro ricεo λαδre lim, qmέa τριγενὲϲ est. quod nomen hic usmrpatur de vοcibδns, quae una forma teia genera ~ignifcsnt. cfr 212.28 et HSehneideri comm. 34. - 11 ad ϲυνέμπτωοιϲ aut addendum aut cogitando supplendum est ἀρθρικ. 12 13 e22 209,6. ϲχῆμα hic, ut 35.19 et saeissims, vim syntacticsm habet ide qua egere Eriedlamndex Ariston 1, HSchneider comm. θ1 aP 54.1Ε). fguram hic efθeit mascdina forma posita pro feminine, ut 35.19 nominativus pro genεtivο. Ans. cur, uasc . scs. 1s L. Bb. 2 διὰ ε) fols7z L. β 3 τϲ L, τῆϲ ,ϹLBb β 4 τῆϲ τοῦ t] τῆϲ τοότων L, sed indoϲit L εἰ in ng xo9 t scripsit, τοῦ t sine τῆϲ etiem CBb ( διὰ r Lebrs~. διότι L.CBb εἰ post ἔχει colen posuit b. vide Testim. ὄρθρον] ον in res L, L videtur seripεisse ὄρθρων, quod hebet C ὅτι τριγενέϲ om Lμ, add supra lmnsam L | δὲ] δὴ L. 1 Β pro priore ἄρθρον LC act. ρθρων, corr L ϲυνέμπτωϲιν] ϲύμπτωϲιν C 1 16 τῷ] τὸ L, eorx L μεμίμηται b cum ng Ϲ et Sopbimo, μέμνηται LB τὸ Sylburgius in adn., τῶν LCB, τήν b 1 11 μμημα om B 12 ϲυμπτώιεωϲ B καταγίγνηται Ϲ 1ξ ὅμοιον] noli putere ἀνόμοιον scribendum esse proptex opp. 198}· καὶ τοϲούτῳ μᾶλλον ἐπιτέταται τὸ ἄρθρα εἶναι. καὶ εἰ τὸ τοιοῦτον ἀληθέϲ, κατὰ πολὺ διώκεται τὸ ὦ, κατὰ μηδένα τρόπον ϲυνέμπτωϲιν ὀνοματικὴν ἀναδεδεγμένον.

Τὰ μετὰ διαφόρου ἀριθμοῦ καὶ διαφόρου γένουϲ ϲυμφερόμενα ἄρθρα μὲν οὔποτ’ ἐϲτίν, ἄκλιτα δὲ μόρια, ϲύνδεϲμοι, ἐπιρρήματα, προθέϲειϲ· καὶ ϲαφὲϲ ὅτι ἐν ᾧ τὸ ὦ οὐ ϲύνδεϲμοϲ, οὐ πρόθεϲιϲ, ἐν τούτῳ ἐπίρρημα κλητικὸν ἄκλιτον. Ἀλλὰ διὰ τί ϲυμφέρεται ὀνόματι ὅτι κλητικὸν ἐπίφθεγμα, ὡϲ τὰ ὀμοτικά, λέγω τὸ νή ἢ μά, τῇ αἰτιατικῇ πτώϲει, 53 b καὶ οὐ πάντωϲ ἄρθρα. ὦν καὶ ἡ ϲύνταξιϲ ἐπὶ τὰ ϲυγκεχυμένα τοῦ ὦ ϲυντείνει· παντὶ γὰρ ἀριθμῷ ϲυμφέρεται, παντὶ γένει. (δείξομέν τε ὡϲ καὶ ϲύνδεϲμοι οὐκ ἐπὶ πτώϲειϲ φέρονται διαφόρουϲ, ἕνεκεν Ἀλπολλωνίου, ἕνεκεν Διονυϲίου, εἵνεκ᾿ ἐμῆϲ ἔριδοϲ καὶ Ἀλεξάνδρου {Γ 100}. Aaevκ. β Βξ. use voces cum nominibons diversorum numerorum et generum iunguntur, non srtienli sed indeclinabiles orstienis putes sunt, con- inncfiones vel adverbia vel praepositiones. stqne cum ὦ pateat coniunctionem sut praepositionem non esse, effθeitur ut adverbium sit. eet autem adverbium vοcativnm, qnod casui vοcstivο sdicitur sicut adverbia iurendi νή εἰ μάaccusativο, quae ipse quoque cum omni numero εἰ genere iunguntur. (ostendemusque ne coniencfiones quidem cum diverzis cssibns construi, neqneidcirco ἐνεκα coniunctio ex hac orationis pite excluditur, qna semper genεtivus ex ἕνεκα pendet. ergϲ voces suam notionem clsssemve non deserunt, si peculiari modo construumtuz, ut ἕνεκα cum genεtivο, μά cum accnsativο, ὦ cum vοcativο.) τssrκ. er Ans. sxxo. 1 πιτέταται cofεmatum est - 78 ar schol. in Dien 258.13 Βlg.(903.22 B) : ϲτι τοίνυν ἐπρρημα κλητικόν. οὐδὲν δὲ θαυμαϲτόν, εἰ ἐsίρρημα 8λητικῇ nτώϲει ϲυντάϲϲεται. καὶ γὰρ τὰ χωριϲτικὰ ἐπιρρήματα δουλεύα τῇ γεικῇ πτώϲει, ὡϲ ἔχει τὸ ἐκτὸϲ τούτου . ..Ἀττικοὶ οὖν προϲάπτωυϲι τούτψ scil accusstivο 5Δία) ἔπίρρημα τὸ μά καὶ τὸ νἡ, φάϲκοντεϲ ἐμά Δί3 κdὶ ενὴ καὶ ϲημαίνουϲιν αἰτατικὴν ππτῶϲν. οὐδὲν οὖν θαυμαϲτόν, εἰ καί τὸ ὦ, ἔππίρρημὰ ὅν, κλητικῇ δουλεόει πτώϲει. 8 ad ϲυγκεχυμένα cvr 26,8. 50,27. 57,14. 138,15. 208.22. n12.26.(24,18. 95.17) de adv. 123.26. 182,18. νὴ et μά adeεrbοrum coructo prtinet etiam ad ὦ αdegrτέ sumπ, qu4 aem mage genera mumeroεεε detinguιt. - 1θ δεξομεν: in syntaxis pule quae periit, nisi ἐδείξαμεν scribendum et ad libδrum de coni. referendum est. HI ϲύνδεϲμοι.praεter ἕνεκα, ἕνειεν etiam χάριν. vide de coni. 244,28. ad ἐνεκεν cr infra 125,23 et de coni. 288,23 ϲοτοϲ ) 5 ϲύνδεϲμοϲ πάντοτε ἐπὶ γεικὴν πτωτικοῦ φέρϲεται ) et Dion. Thr. 23.2 l qni ipse quoque, nicut technici veteres omnes, ἕνεκα in numerum con- iunctionum caussium rεttolit. 209.12. nam ilic θεώ, hic τώ cum καλυψαμένs eemfertur 1 τῶ L, rh LB, τω eum utαoqus accentu C, τῷ τὼ bo, ssd Βesiodi loco legitur perticipium sine articulo Ans. car , mscx. scs. 1κ l.B b. 1 τοϲούτου B ψ 3 eληθέϲ) fol37ν l. d 4 sa] τὸ 1 B ooπorε CB 6 τὸ ὡ add Βθilgard 8q on Βb β 10- δεξομεν -ἐννοίαϲ AΒutmaen eicienda putat, necintelegi possunt nisi ploribδus locis coqrecta 1 11 οὐκ add Ohlig καὶ οὐ τοῦτο τὸ ἐξαίρετον τῆϲ πτώϲεωϲ ἄλλο τι ἐπιδείξεται τὸν ἕνεκα ϲύνδεϲμον. οὐκ ἄρα περὰ τὰϲ ἐξαιρέτουϲ ϲυντάξειϲ ἀποϲτήϲεται τὰ μόρια τῆϲ ἐννοίαϲ.)

Non admittunt articutum nomina interrogativa.

Ὁμοίωϲ δὲ καὶ τὰ πευϲτικὰ ὀνόματα ἀπαράδεκτά ἐϲτι τῆϲ c.XXII. 59s τῶν ἄρθρων παραθέϲεωϲ, ἐπεὶ ἃ μὲν ἐμφανίζει πρόϲωπον προδεδηλωμένον, μένον, ἃ δὲ ἐν ἀγνοίᾳ καθέϲτηκε προϲώπου, καθάπερ καὶ ἐν τοῖϲ προκειμένοιϲ ἐδείχθη.

Neque anim articulus inest in ὀποῖος, ὅπόος, ὑπηλικος nominibus.

, Οὐχὶ οὖν οἰήϲεταί τιϲ ἐν τῷ ὁποῖοϲ ἄρθρον εἶναι τὸ ο, ἔκ τε c. XXIII. τῆϲ φωνῆϲ, καθὸ δαϲύνεται οὐ δυναμένου τοῦ ο δαϲύνεϲθαι πρὸ τοῦ π, καὶ καθότι ἐπί τι ἀναφέρεται πρόϲωπον ἡ ϲύνταξιϲ αὐτοῦ ἐν τῷ ὁποῖόϲ ἐϲτι Θέων, τοιοῦτόϲ· ἐϲτι καὶ Τρύφων ; Ἀλλ᾿ ἔϲτι γε πρὸϲ τὸ τοιοῦτον φάναι, ὅτι οὐ τῷ ποῖοϲ τὸ ὁ προϲῆλθεν, ἀλλ᾿ ἔϲτιν ἁπλοῦν ἓν μέροϲ λόγου τὸ ὁποῖοϲ, ϲημαῖνον οὐ τὴν ἐν τοῖϲ ἄρθροιϲ ARGVM. § 86. Ut vocativi nominum articulum non recipiunt (nam ὦ adverbium est), ita ne interrogativa quidem nomine, quoniam articulus priorem. notitiam significat, interrogatio autem fit de rebus ignotis. ARGVM § 87. Atque errabunt etiam qui ὁποῖοϲ, ὁπόϲοϲ, ὁπηλίκοϲ nomina ex articulo et nominibus interrogativis constare censebunt, id quod fecerit forsitam quispiam propterea, quia o ante π simplicibus in vocibus spiritu leni profertum et quia ὅποῖοϲ ad aliquam personam refertur (relativam vim habet), si dicimus ὁποῖοϲ . . . τοιοῦτοϲ. At articuli vis relativa prorsus elia est atque ὁποῖοϲ vocis et similium, quibus poscuntur responsiones similitudinem significantes, sicut οἶοϲ voce et similibus TESTIM. ET ADN. EXEG. 1—2 quod ἕνεκα coniunctio cum genetivo solo iungitur, non demonstrabit eam ese aliud quid (non coniunctionem). — 4 ad πευϲτικὰ ὀνόματα cfr 18, 24 et Dion Thr. 39,1 1 U in enumeratione specierum nominalium: ἐρωτηματικὸν (scil ὄνομα) δὲ ἐϲτιν, ὃ καὶ πευϲτκὸν καλεῖται, τὲ κατ᾿ ἐρώτηϲιν λεγόμενον, οἶον τίϲ ποῖοϲ πόϲοϲ πηλίκοϲ. Apollonianum usum πευϲτικόν nominis explanavit RSchneider comm. 30. — 7 ἐδείχθη. vide 26, 13. 19, 11. — 9 Herodiani prosod. cathol. Arcad. 224, 12 Sctm.: τὸ πρὸ τοῦ π ψιλοῦται, εἰ μὴ τὸ λ ἔπάγοιτο, ὀπίϲω· ὁπόϲοϲ, ὁποῖοϲ καὶ τὰ ὅμοια ὡϲ ἀναφοριὰ δαϲύνεται. et prosod. lliac, schol A ad Λ 257: ὄπατρον ψιλωτέον, οὐχ ὡϲ οἴονται διὰ τὴν ϲυγκοπήν . . . ἄμεινον λέγειν, ὅτι φιλε τὸ πρὸ τοῦ π κείμενον μὴ κατὰ ἀναφορικὴν ἔννοιαν ψπιλοῦϲθαι, ὀπιπεύω, ὀπή, ὀπώρα . . προϲέθηκα δὲ «εἰ μὴ ἀναφορικὴ ϲημαϲία» διὰ τὸ ὁποῖοϲ, ὅπωϲ καί τὰ τοιαῦτα. ἀντιπίπτει δὲ τῷ προκειμένῳ κανόνι τὸ ὁπλ καὶ τὸ ὅπλον καὶ τὰ ἀπὸ τούτων παρηγμένα. (utrumque locum consociavit Lentz Herod. I 545, 3.) ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 1 τὸ om B [πτώϲεωϲ] fol 38 r L. ἄλλο τι Uhlig et Lehrs,* ἀλλ᾿ ὅτ LCBb ἐπιδείξεται Uhlig et Lange*, ἐπιδέξεται LCBb || 2 ante ϲύνδεϲμον Lange* add ἢ, fositan recte παρὰ om B || 5 δεδηλωμένον B || 10 καὶ om Ϲ | ἡ ϲύνταξιϲ πρόϲωπον B || 11 ante Τρύφων add ὁ B 12 ὅτ om B τῷ] τὸ L1, corr L | ὁποῖοϲ B || 13 οὐ ϲημαῖνον οὐ | οὐ τὴν] fol 38v L ἀναφοράν, ὥϲ φαμεν ὁ ἄνθρωποϲ παρεγένετο, ὁ ἵπποϲ ἔδραμεν. ἐπί τινι γὰρ ἐγνωϲμένῳ κατὰ τὴν ἰδίαν ποιότητα τὸ τοιοῦτον παραλαμβάνεται· 54 b γε μὴν διὰ τοῦ ὁποῖοϲ ἀναπόληϲιϲ ὁμοιωματικὴν ἀνταπόδοϲιν ζητεῖ, καθάπερ κἀπὶ τοῦ οἷοϲ. ταὐτὸ παρακολουθεῖ κἀπὶ τοῦ ὅϲοϲ καὶ ἡλίκοϲ· οὐ γὰρ δή γε κἀπὶ τούτων ἄρθρων ἔννοιά τίϲ ἐϲτιν. 60s 5 ἀδιαφόρωϲ οὖν πάλιν τὰ ἀνταποδιδόμενα τοιαῦτά ἐϲτιν οἷα τοῖϲ ἀπὸ τοῦ καὶ π ἀρχομένοιϲ· καὶ γὰρ οὕτω φαμέν· οἶόϲ ἐϲτι Τρύφων, τοιοῦτόϲ ἐϲτι καὶ θέων. τὸ αὐτὸ κἀπὶ τοῦ ὅϲοϲ καὶ ὁπόϲοϲ καὶ ἐπὶ τῶν ὁμοίων.

Καὶ τὰ παρεπόμενα δὲ γένη καὶ ἔτι αἱ πτώϲειϲ καὶ οἱ ἀριθμοὶ ἐμφανῶϲ ἐνδείκνυνται τὸ μὴ τὰ τοιαῦτα ἄρθρα εἶναι. ϲυγκλίνεται γὰρ τοῖϲ πτωτικοῖϲ τὰ ἄρθρα· πῶϲ οὖν ὁποίου καὶ ὁποίῳ καὶ ὁποῖον; — κατὰ γένοϲ ἀμείβετι ὁ ἵπποϲ καὶ ἡ ἵπποϲ· πῶϲ οὖν ὁποῖοϲ καὶ ὁποία; τοῖϲ μὲν γὰρ ὀνόμαϲιν ἔϲθ᾿ ὅτε καὶ τὸ γένοϲ ἐπικοινωνεῖ, οὐ μὴν τοῖϲ ἄρθροιϲ. — φαμὲν οἱ ἵπποι καὶ τοὺϲ ἵππουϲ, ϲυμπληθύνοντεϲ τῷ ὀνόματι τὸ ἄρθρον· πῶϲ οὖν φαμεν ὁπόϲοι, ὁπόϲουϲ;

ARGVM. § 88. Atque etiam inde patet, non inesse articulos in ὁποῖοϲ voce et similibus, quia non flectitur illud ὁ, sed immotum manet in omnibus generibus, casibus, numeris.ESTIM. ET AND. EXEG. 2 ἰδία ποιότηϲ alias tribuitur nominibus propriis, contra appellativis ποιότηϲ κοινή, vide 103, 13. 104, 1. 48, 26. Dion. Thr 33, 6 34, 1 U. sed si dicimus ὁ ἄνθρωποϲ παρεγένετο, unum quendem hominem inrellegimus, ut nomem appellativum cum articulo iunctum eandem vim habeat quem nomen proprium. ὁμοιωματικὴν ἀνταπόδοϲιν. cfr Dion. Thr. 40, 1 U. ἀναφορικὸν δέ ἐϲτιν, ὃ καὶ ὁμοιωματικὸν καὶ δεικτικὸν καὶ ἀντάποδοτικὸν καλεῖται, τὸ ὁμοίωϲιν ϲημαῖνον, οἶον τοιοῦτοϲ τοϲοῦτοϲ τηλικοῦτοϲ. et ad Apollonisnum usum vocabulorum ἀνταπόδοϲιϲ, ἀντάποδοτικόϲ, ἀνταποδιδόμενον de adv 172. 8. 173, 18. 178, 14. 179, 30. 183, 8. 203, 4. 209, 31 de coni 236, 25. 237, 9. et 12. 238, 3. 244, 19, quibus locis de correlativis demonstrativis (casuslibus sut indeclinabilibus) sermo est, atque ita etiam lin. 6 τὰ ἀνταποδιδόμενα sunt τοιοῦτοϲ, τοϲοῦτοϲ, τηλικοῦτοϲ; sed infra § 92 ἀνταποδιδόμενον et ἀνταπόδοϲιϲ de οἶοϲ usurpantur et 321, 10 et 12 ἀνταποδίδοται δι᾿ ὅντινα — διὰ τοῦτον, δι᾿ ἥντινα —διὰ ταύτην (respondendi vim habent ἀνταπόδοϲιϲ et ἀνταποδίδοται 20, 6 et de pron. 27, 11). — 6 vide Adn. crit. — 13 τὸ γένοϲ ἐπικοίνωνεῖ. cfr Herodian. pros. Il. ad Θ 178: οὕτωϲ ἀβληχρά (scil feminini generis est), οὐ κοινωνοῦντόϲ ποτε τοῦ γένουϲ, λέγω δὲ ὁ ἄβληχροϲ καὶ ἡ ἄβληχροϲ alibi ab Apllonio adiectiva, quae masculinum genus et femininum non distinguunt, ἐπικοινωνεῖν dicuntur, velut [de adv.] 201, 12. egit de hoc verbo RSchneider comm. 24. — 15 simul cum nomine articulum in plurativam formam flectentes. cfr 205, 1. 224, 26. 236, 3.ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 1—2 ὁ ἄνθρωποϲ —ποιότητα om C 2 ἐγνωϲμένῳ] ϲ om L1, add L4 || 4 prius κἀπὶ] ἐπὶ Bb ταὐτὸν B | posterius κἀπὶ] κἀπὸ B || 6 τοιαῦτα LC, τὰ αὔτ᾿ Bb, qua lectione praelata AButtmann interpretatur: Ohne Unterschied ist der korrespondierende Teil derselbe, wie be den mit οπ anfangenden. Sed haec sententia ut efficeretur, opus esset addere ἃ vel ὡϲ post ἐϲτίν. satius videbatur semel tantum deserere meliorum codicum lectionem et post ἐϲτν inserere οἷα || 7 π] Ο || 8 post ὅϲοϲ om καὶ B 8—9 κα ἐκ τῶν L, ἐπὶ τῶν CB, καὶ τῶν b || 9 δὲ om B 10 ante ἐμφανῶϲ add ἁμοίωϲ | τὸ in ras L || 11 γὰρ om L1 , add L πῶϲ οὖν] fol 39 r L. 13 ant ὁποῖοϲ add ὁ C || 15 τῷ usque ad οῦν φα Ϲ in ras

Ἀλλ᾿ οὐδ᾿ ἐν ϲυνθέϲει τιϲ ὑπολάβοι τὸ ἄρθρον, καθὸ τὰ ἄρθρα οὐ ϲυντίθεται. ἀλλ᾿ εἰ καὶ ϲυνετίθετο, ἐπὶ τῆϲ τοιαύτηϲ ϲυνθέϲεωϲ ἀδυνατεῖ, εἴγε ἐδείξαμεν τὰ πύϲματα μαχόμενα τῇ τῶν ἄρθρων ἐννοίᾳ. — ἔϲτι κἀκ τῆϲ φωνῆϲ παραϲτήϲαϲθαι. τά τε γὰρ παροξυνόμενα ἢ προπεριϲπώμενα ϲύνθεϲιν ἀναδεξάμενα προπαροξύνεται, κοῦροϲ ἄκουροϲ ἐπίκουροϲ, δόλοϲ ἄδολοϲ, πόνοϲ ἄπονοϲ, πληϲίοϲ παραπλήϲιοϲ· πῶϲ οὖν ὁποῖόϲ φαμεν καὶ ὁπόϲοϲ; ἀλλὰ κἀκ τοῦ γένουϲ, εἴγε τὰ ϲύνθετα 55 b πρόδηλον ἔχει τὴν κοινότητα τῶν ὀνομάτων, ὅπερ οὐ παρέπεται τῷ 61s ὁποῖοϲ καὶ ὁπόϲοϲ.

Ἔτι δὲ καὶ ἐπιρρήμαϲιν ἑνικὰ ἄρθρα προτίθεται ἐμφανίζοντα γένοϲ ἀρϲενικόν, ποῦ ὅπου, πῇ ὅπῃ. ἀλλ᾿ ὡϲ γέλοιον τὰ τοιαῦτα ἄρθρα φάναι, εὔηθεϲ κἀκεῖνα παραδέξαϲθαι ἄρθρα. —

Καθὼϲ πρόκειται οὖν, ἁπλαῖ λέξειϲ αἱ τοιαῦταί εἰϲιν, κατὰ τὰϲ c. XXIV. ἀνταποδόϲειϲ διάφορον πνεῦμα ἀπαιτοῦϲαι. τὸ οἷοϲ ἀπὸ δαϲείαϲ ἤρξατο, καὶ πάλιν τὸ τούτου ϲύζυγον καὶ τὸ φωνῆεν παρῃτήϲατο καὶ τὸ πνεῦμα τὸ ἐν τῷ φωνήεντι, καὶ ἐντεῦθεν παρεδέξατο ψιλὸν ἀντίϲτοιχον τὸ τ, τοῖοϲ· καὶ ἔτι τὸ ποῖοϲ, ἀρξάμενον πάλιν ἀπὸ ψιλοῦ ARGVM. § 89. Nec dicere licet, ὁ cum ποῖοϲ coaluisse in modum vocum. compositarum: numquam componitur articulus, nec si componeretur, cum voce interrogativa componi posset, nec accentum in paenultima syllaba retinent. paroxytona vel properispomena, si componuntur, nec triplicem, sed duplicem. terminationem habent adiectiva composita. ARGVM. § 90. Quid, quod in ὅπου quoque et similibus articulum inesse dicendum est, si credimus inesse eum in ὁποῖοϲ? ARGVM. § 91. Immo simplices voces sunt ὁποῖοϲ ὁπόϲοϲ ὁπηλίκοϲ, quae spiritum asperum habent, quia voces respondentes (correlativae) interrogativae, ποῖοϲ πόϲοϲ πηλίκοϲ, ab consonanti tenui incipiunt etenim correlativae voces diversis spiritibus proferri debent, qua are etiam τοῖοϲ respondens nomini οἶοϲ initium capit ab tenui. TESTIM. ET AND. EXEG 3 ἐδείξαμεν: § 86. — 15 5 ἀντίϲτοιχον. vide Dion. Thr. 13, 3 U. ἀντιϲτοιχεῖ τὰ δαϲέα τοῖϲ ψιλοῖϲ, τῷ μὲν π τὸ φ . . . τῷ δὲ κ τὸ χ . . . τὸ δὲ θ τῷ τ. et scholion Heliodori 339, 1 Hilg: ἡ ἀντί πρόθεϲιϲ δύο ϲημαίνει· ποτὲ μὲν τὸ ἐναντιούμενον . . . ϲημαίνει δὲ καὶ τὸ ἴϲον . . . οὕτω καὶ ἐνταῦθα ἀντίϲτοιχα λέγομεν τὰ ἰϲόϲτοιχα, ἐπεί ἰϲοϲτοιχεῖ καὶ τὴν ἴϲην καὶ τὴν αὐτὴν ἀναδέχεται τάξιν τε καὶ θέϲιν τὰ δαϲέα τοῖϲ ψιλοῖϲ, καὶ ἀντιμεταβάλλεται καὶ ἀντιπαραχωρεῖ τοῖϲ δαϲέϲι τὰ ψιλά. cfr etiam EM 596, 48. 673, 39 ergo θ φ χ nominabatur ἀντίϲτοιχα δαϲέα, π κ τ ἀντίϲτοιχα ψιλά. ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 1 ante ἐν add ἂν b, vide Adn exeg. ad p 64, 6 huius ed. | θέϲει B 4 ἔϲτ] ε in ras C || 4—5 ἢ— ἀναδεξάμενα om B 5 προπαροξύνονται Ϲ, sed tertium o mutatum in ε || 7 τὰ ϲύνθετα] fol 39v L. 8 ὀνομάτων] γενῶν b. at non solum genera vocantur κοινά, sed etiam nomina, velut 105, 23. 187, 22 || 9 προτίθεται L1C, κροϲτίθενται L4B, πρκτίεται b 12—p 77, 4 Καθὼϲ —τεθηπότεϲ om C || 12 καθὼϲ πρόκεται οῦν, ἁπλαῖ λέξειϲ αἰ τοιαθταί εἰϲιν L1, καθὼϲ οὖν πρόκεινται, αἱ τοιαῦται φωναὶ ἁπλαῖ λέξαϲ εἰϲί L4Bb, nisi quod B γοῦν habet et b πρόκειται || 3 τὸ in ras L || 14 τούτου L, τούτῳ b, τοῦτο B 16 ante πόλιν add δὲ B ἀντιϲτοίχου, ἔϲχε τὸ ϲύζυγον ἀναγκαίωϲ ἀπὸ φωνήεντοϲ ἀρχόμενον ἐν c. XXV. πνεύματι τῷ τοῦ οἷοϲ. — (

Διὰ τοῦτο καὶ ἡ Ἰωνικὴ μετάθεϲιϲ ἐξηλλάγη ἐπὶ τούτων τῶν μορίων, ἐπεὶ τὰ ψιλὰ εἰϲ δαϲέα μετατιθέαϲιν οἱ Ἴωνεϲ καὶ τὰ δαϲέα εἰϲ τὰ ψιλά, ὡϲ ἐπὶ τοῦ τάφοϲ τεθηπότεϲ, ἐνταῦθα, καὶ ἐπὶ τῶν ϲυναλοιφῶν, ἐϲκατορᾷϲ πόλιν {Anacr 1 5 Hergk4}, οὐ μὴν ἐπὶ τοῦ ποῖοϲ καὶ τῶν ὁμοίων, εἴγε κοῖόϲ φαϲι καὶ κόϲοϲ. οὐ γὰρ διὰ τοῦ φ ἠδύνατο τὰ τοιαῦτα μόρια ἐκφέρεϲθαι 62s διὰ τὸ ἀνταποδιδόμενον δαϲὺ φωνῆεν. ἀλλ᾿ οὐδ᾿ ἄλλο τι ϲύμφωνον ἐδύνατο παραδέξαϲθαι ἢ μόνον τὸ κ δέδεικται γὰρ ὅτι ἡ ἀνταπόδοϲιϲ ARGVM. (§ 92. Eadem lex quae nomina correlativa ab divrsis spiritibus incipere iubet, vetuit ionica dialecto dici φοῖοϲ pro ποῖοϲ, quemquam slias ab Ionibus tanues litterae in asperas, asperae in tenues mutari solent. nam φοῖοϲ eundem spiritum haberet atque οἶοϲ.) TESTIM. ET AND. EXEG. 1—2 τὸ ϲύζυγον ὁποῖοϲ incipit a vocali quae pronuntiafur spiritu vocis οἶοϲ i. e aspero. cft de coni. 235. 31: τοῖϲ κατὰ πεῦϲιν προοιϲτοῖϲ παρά〈κεινται 〉 ἀναφορικὰ κατὰ πρόϲθεϲιν τοῦ ο, ποῖοϲ ὁποῖοϲ, πόϲοϲ ὁπόϲοϲ. — 2 Ἰωνικὴ μετάθεϲιϲ. cfr Et. Or. 151. 30: τάφοϲ θήπω ἐϲτὶ ῥῆμα τὸ ταράττομαι καὶ ἐκcπλήττομαι. ἔνθεν τὸ τέθηπέ τιϲ (Larchero scribendum videbatur τέθηπά τε, quod legitur ζ 168 immo scribi debet τεθηπότεϲ, quod legimus Δ 243. 246. ω 392). ἔϲτιν οῦν θήπω, καὶ ῥηματικὸν ἄνομα θάποϲ ⟨καὶ〉 τροπῇ κατ᾿ Ἴωναϲ τοῦ θ εἰϲ τ καὶ τοῦ π εἰϲ φ τάφοϲ. Ἀπολλώνιοϲ ἐν τῷ περὶ ἐπιρρημάτων (legendum videtur ῥημάτων). et Epim. Hom. AOI 396. 31 ad τάφοϲ (ψ 680) ex Herodisni περὶ παθῶν libro (Il 382 Ltz): τάφοϲ· ὁ ἐπὶ τῶν νεκρῶν γίνεται μὲν παρὰ τὸ θάποϲ μεταβολῇ τοῦ ψιλοῦ εἰϲ δαϲὺ καὶ τοῦ δαϲέοϲ εἰϲ ψιλόν. γίνεται δὲ παρὰ τὸ θάπτω καὶ ὤφειλεν εἶναι θάποϲ . . . ἀλλ᾿ ὑπερβιβαϲμὸϲ γέγονε καὶ ἐναλλαγὴ ϲτοιχείων Ἰωνική. καὶ τάφοϲ δέ, ὃ ϲημαίνει τὴν κατάπληξιν . . . παρὰ τὸ θήπω γενόμενον ῥῆμα ἔδει εἶναι θάποϲ· ἔθαπον γὰρ ὁ δεύτεροϲ ἀόριϲτοϲ ἀλλ᾿ Ἰωνικῶϲ ἀνέϲτρεψε τὰ ϲτοιχεῖα. τοιοῦτόν ἐϲτι καὶ τὸ ἐνταῦθα καὶ ἐντεῦθεν. τὸ μὲν παρὰ τὸ ἔνθα, καὶ ὤφειλεν εἶναι ἐνθαῦτα, τὸ δὲ παρὰ τὸ ἔνθεν, καὶ ὤφειλεν ἐνθεῦτεν. Ἴωϲι δὲ ϲύνηθεϲ τὰ μὲν παῤ ἡμῖν ψιλὰ εἰϲ δαϲέα μεταβάλλειν καὶ ἔμπολιν τὰ δαϲέα εἰϲ ψιλά. Schol. L. in Iliadem ad Δ 243: τεθηπότεϲ θαυμάζοντεϲ, ἐξ οὗ θάποϲ καὶ μεταλλαγῇ τῶν ϲτοιχείων τάφοϲ, ὡϲ παῤ Ἡροδότῳ βάθρακοϲ ὁ βάτραχοϲ καὶ μονόχυτρον μονόκυθρον. — 5 ϲυνολοιφῶν. cfr 140, 21. 335, 9. de pron. 4, 21: ὁ ἀπηλιώτηϲ διὰ ψιλοῦ ϲυναλειφθείϲ. ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 1 post φωνήεντοϲ add δαϲυνομένου B 2 καί om B || 3 ἐξηλλάγη] fol 40r L. | an εἰϲ τὰ δαϲέα? || 4 τὰ ante ψιλὰ om b ὡϲ ἐπὶ τοῦ τὸ τεθηπότεϲ B. fortasse τεθιγπότεϲ ab aliquo lectore adscriptum in verborum textum irrepsit vide Testim. || 5 ἐνθαῦτα pro ἐνταῦθα posuit Sophianus, post ἐνταῦθα add b, ne deesset forma ionica. at vide quae in Testim. ex Epim. Hom. exscripsimus, unde colligendum est Herodianum non putasse ἐνθαῦτα ex ἐνταῦθα ortum esse ionica metathesi, sed ἐνταῦθα ex ἐνθαῦτα, quam formam recte ab ἔνθα (sicat ἐνθεῦτεν ab ἔνθεν) derivavit et pro genuina hebuit. ac probabile est Apollonium non aliter sensisse, quamquam ἐνθαῦτα et ἐνθεῦτεν recentioris quidem dialecti ionicae propria erant || 6 ἐϲ supra κατορᾶϲ in B 7 ἐπὶ] ἐϲτὶ Ϲ, sed rec. m. corr τοῦ] τὸ L | ante τῶν add ἐπὶ B || 8 φ] π L1, corr L ἠδύνατο L, ἐδύνατο CBb || 9 φωνῆεν δαϲύ b cum | ϲύμφονον C 10 ἡ ἀνταπόδοϲιϲ Uhlig, κἀνταπόδοϲιν L, κἂν ἀνταπόδοϲιϲ CBb ψιλὸν ἀπαιτεῖ ϲύμφωνον, ἀλλ᾿ οὐδὲν ἐλείπετο ψιλὸν ἢ τὸ τ, ὅπερ 56 b κατετέτακτο εἰϲ τὸ τοῖοϲ καὶ τόϲοϲ.)

De articalo titalis librorum addito.

Ἀλλ᾿ οὐδὲ αἱ τῶν Ἑλλήνων ϲυντάξειϲ ἀναδέξονται τὴν τῶν c. XXVI. ἄρθρων παράθεϲιν, εἴγε ἐκ κοινῆϲ ἐννοίαϲ, λέγω τῆϲ τῶν ϲυνταγμάτων ἢ ποιημάτων, διάκριϲιν πρώτην δηλοῦϲι, πρῶτον Ἀλκαίου, Φοίνιϲϲαι Εὐριπίδου· ἐν γνώϲει γὰρ τὰ τοιαῦτα γενόμενα ἀκολούθωϲ τὸ ἄρθρον προϲλαμβάνει, αἱ Φοίνιϲϲαι Εὐριπίδου περιέχουϲι τὸν Θηβαϊκὸν πόλεμον, τὸ πρῶτον Ἀλκαίου ἀνέγνωμεν.

Καὶ τοϲαῦτα μὲν περὶ τῶν ὀνομάτων τῶν χωρὶϲ ἄρθρου οὐ δυναμένων ἐκφέρεϲθαι καὶ ἔτι τῶν μὴ δυναμένων ἄρθρον προϲλαβεῖν.

Num articulus cum pronominibus construatur. De συνάρθρων et ὰσυτάρθρων nominibus.

Ἑξῆϲ ῥητέον περὶ τῆϲ τῶν ἄρθρων ϲυντάξεωϲ πρὸϲ τὰϲ 15 5 c. XXVII. ἀντωνυμίαϲ, ἅϲ τινεϲ ἐξαιρέτωϲ ϲυνάρθρουϲ καὶ ἀϲυνάρθρουϲ ἐκάλεϲαν, ARGVM. § 93. Atque etiem in titulis librorum graecorum articuli desunt, quia libri inscriptionibus primum secenuntur ex communi notione et genere poematum aut operum prosae orationis. sed si cogniti libri sunt, articulum inscriptionibus addimus libros laudantes. ARGVM. § 94. lam dicendum est de articulorum cum pronominibus constructione, quae ab nonnullis sola ϲυνάρθρων et ἀϲυνάρθρων epithetis ornantur, quasi ea nomina, quibus modo demonstravimus numquam articulos adici, TESTIM, ET ADN. EXEG. 3 de αἱ τῶν Ἑλλήνων ϲυντάξειϲ verbis vide Adn. crit. — 4 ϲυντάγματα opponuntur sicut ϲυγγράμματα Dion. Thr. 6, 5 U et ϲυγγραφεῖϲ poetis ibidem 5, 2. — 9—10 οὐ—μὴ cfr 325, 15 et 16. — 12 cfr Dion. Thr. 69. 4 U.: τῶν ἀντεvυμιῶν αἱ μέν εἰϲιν ἀϲύναρθροι, αἰ δὲ ϲύναρθροι· ἀϲύναρθροι μὲν οῖον ἐγώ, ϲύναρθροι δὲ οἷον ὁ ἐμόϲ. Ap. de pron. 13, 5: πῶϲ οὐ γέλοιοι οἱ ϲυνάρθρουϲ καὶ ἀϲυνάρθρουϲ ἀποφαινόμενοι τὰϲ ἀντωνυμίαϲ; καὶ γὰρ αἱ κολούμεναι ϲύναρθροι, πρόϲωπα ἔχουϲαι δεικτικά, δεκτικαὶ οὔκ εἰϲιν ἄρθρων, καθάπερ ἐπὶ τοῦ ἐμὸϲ ε καὶ ἡμέτεροϲ εἶ οὔτε αἱ ἀϲύναρθροι ἐκτόϲ εἰϲιν ἄρθρων Ἀττικοὶ γοῦν τὸν ἐμέ κτλ. vide supra 23. 10 et infra 60,3. 101, 4. ϲύναρθροϲ autem nomine Apollonius ipse quoque ad significanda pronomina possessiva suus est, velut infra 170, 3. 22. 27 et 222, 14 de pron. 76, 1. 95, 9 et 16. ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 1 ἀπαιτε L, ἀπαιτῇ CBb ἄλλ᾿ b ἐλείπετο Ϲ | ante desideratur πλὴν τοῦ κ, quod mente supplendum est 2 κατεπέτακτο L, sed επ in ras ab L4, κατατέτακτο B | post τόϲοϲ in b lacunae signum || 3 Ἑλήνων CBb, ἐλέγχων L. αἱ τῶν Ἑλλήνων ϲυντάξειϲ, si scripta haec verba ab Apollonio sunt, significant libros graecos ommium generum, et ad ἀναδέξονται opus erit addere εἰϲ τὰϲ ἐπιγραφάϲ vel tale quid, quod in enuntiato subsequenti subiectum erit verbi δηλοῦϲι. sed fortasse habemus optimi codicis lectione veram Dyscoli manum. in mentem venit ἔλεγχοι nomen ad catalogos, indices bibliothecae Alexandrinae referre et αἱ τῶν ἐλέγχων ϲυντάξειϲ interpretari: indicum. quae interpretatio si recte se habet, non iam desideramus additamentum εἰϲ τὰϲ ἐπιγραφάϲ || 5 πρῶτον] fol 40v L 8 ἀνέγνωμεν L, ἀνέγνων CBb 9 μὲν om |ὀνομάτων τῶν inserit Uhlig propter subsequentia πρὸϲ τὰϲ ἀντωνυμίαϲ | ἄρθρων CB || 11 περὶ in ras L 11 — 12 πρὸϲ τὰϲ ἀντωνυμίαϲ om L1, add L || 12 τιναϲ Ϲ sed corectum in τινεϲ ϲυνάρθρουϲ καὶ uncis inclusit b ut spuria. vide Testim. ὡϲ οὐ δυναμένων τῶν προκατειλεγμένων ὀνομάτων ἀϲυνάρθρων καλεῖϲθαι. ϲθαι. καὶ ἴϲωϲ ἂν εἴη μᾶλλον ἡ τοιαύτη θέϲιϲ, καθὸ τὰ μὴ προϲλαβόντα 63s οὐδ᾿ ὅλωϲ εὐπαράδεκτά ἐϲτιν εἰϲ τὴν πρόϲθεϲιν τῶν ἄρθρων τὰ δὲ προϲλαβόντα οὐδέποτε χωρὶϲ τούτων. καὶ γὰρ τὰ ἐν ϲτερήϲει λέγομενα ἐν ἐπιβάλλοντοϲ ἀτευξίᾳ νοεῖται. ἡνίκα γὰρ λέγομεν ἄτεχνον αὐλητήν ἐπιβαλλούϲηϲ τῆϲ τέχνηϲ ἀτευξίαν παρίϲταμεν. καὶ οὕτω φαμὲν οὗτοϲ ἄφιλοϲ· δέον γὰρ φιλικὸν εἶναι. εἰ οὖν ἐν τοῖϲ ὀνόμαϲι 57 b ϲυμπαρεπόμενα τὰ ἄρθρα, καὶ τοῖϲ ἀτευκτήϲαϲι παρείπετο ἂν τὸ καἀϲύναρθρα appellari nequeant immo etiam meliore iure nomina ita appellentur, quia ea, quae articulos nem assumere exposuimus, omnino abhorrent ab assumendis artictlis. quae epitheta ab α privstivo incipiunt, ita intellegenda sunt, ut significent absentiam rei convenientis. convenit autem nomini adiectio articuli [si universum nominum gemus spectas], itaque omnia nomina, quibus articlus alicubi deest, recte ibi ἀϲύναρθρα nuncuparentur. quod si concedetur, etiam multo magis aptum videbitur ea nomina, quae numquam aticulos assumunt, velut ποῖοϲ, appellare ἀϲύναρθρα. TESTIM. ET AND. EXEG. 4—7 Ϲhoer. in Theod. I p 334 21—28 Hilg. (362, 2 — 11 G ═ BM 639. 52—640,9): διαφέρουϲιν ἀλλήλων (scil ἡ ἀπόφαϲιϲ κα ἡ ᾱ ϲτέρηϲιϲ), καθότι ἡ μὲν ϲτέρηϲιϲ ἔπιβάλλοντοϲ ἤγουν ἁρμόζοντόϲ ἐϲτιν ἀτευξία (sic Venetus et EM ἀταξία Coislinianus) τουτέϲτιν ἀποτυχία, ὡϲ ὅταν εἴπωμεν ἄτεχνοϲ ὁ ῥήτωρ. ἐπιβάλλει μὲν γὰρ ἤτοι ἁρμόζει αὐτὸν εἶναι ἔντεχνον, οὐκ ἔτυχε δὲ τούτου. ἡ δὲ ἀπόφαϲιϲ ὡϲ ἔτυχε λαμβάνεται· δυνατὸν γὰρ λέγειν οὐ τεχνικὸϲ ὁ ὄνοϲ, ἄτεχνοϲ δὲ ὁ ὄνοϲ οὐ δυνατὸν λέγειν, ἐπειδή, ὡϲ εἴρηται, ἡ ϲτέρηϲιϲ ἐπιβάλλοντοϲ ἤγουν ἁρμόζοντόϲ ἐϲτιν ἀτευξία (Ϲoisl. ἀτοξία) τουτέϲτιν ἀποτυχία, οὐχ ἁρμόζει δὲ τῷ ὄνῳ τοῦτο, φημὶ δὴ τὸ εἶναι αὐτὸν τεχνικόν. — ad ἐπιβάλλοντοϲ et ἐπιβαλλούϲηϲ cfr 72, 19. 123, 17. 167, 3. 205, 23. 226, 18 251,18. — 7 ἔν. ad hunc ἐν praepositionis usum cfr 36, 23. 307, 8; 96, 23; 233, 7. 240, 19. RSchneideri comm. 34 ad 16, 10. — 8 ϲυμπαρεπόμενα. cfr 21, 5 24, 6. 36, 22. 43, 17. 44, 8. 226, 8. ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 2 post μᾶλλον omissum esse censet Uhlig εὔλογοϲ vel similis sensuns adiectivum (Schoemann* putavit καλλίων pro μᾶλλον scribendum esse): ac fortasse magis conveniat haec apepellatto, i e. nomina, non pronomina Appellare ἀϲύναρθρα. ad θέϲιϲ ═ θέοιϲ ὀνόματοϲ, ὀνομαϲία cfr 57, 4. 7. 266, 20 atque 12, 24.13. 21. Ska D * | προϲλαμβάνοντα maluit Kayaer*, sed cfr Argum. || 3 οὐδόλωϲ L | ἐϲιν] εἰϲιν Bb πρόθεϲιν L. || 3—4 προϲλαβόντα Cb, προϲλαμβάνονται L, προϲλαμβάνοντα B. τὰ δὲ—τούτων eicienda censet Uhlig, stque etiem Schoemann* pro alieno additamento habuit. videtur factum ex antec. paginae lin. 9—10. Kayser *pro οὐδέποτε (pro quo L οὐδήποτε exhibet) exspectari ποτὲ dicit stque RSchneider quoque οὐδέ deleri vult: hoc expuncto, εὐπαράδεκτα adiectivo in ἀπαράδεκτα mutato, μᾶλλον adverbio in ἄλογοϲ comrrecto Apollonii manum restitutam fore. AButtmann post προϲλαβόντα lacunam esse ststuit, quam sic in interpretatione explet: da di annehmenden aber 〈keineswegs als solche bezeichnet werden können, die) 〉niemals ohne dieselbe stehen 4 τὰ om B || ἐπιβάλλοντοϲ] ἑπι ex ὑπο fecit L | ἀταξίᾳ LCB, b correxit ex EM | λέγοιμεν | ἄτεχνον] fol 41r L. || 6 ἀταξίαν LB, ἀταξίαϲ C 7 εἶναι φιμκόν B ε Bb, ῆν L ἐν L, καὶ CBb || 8 post ἄρθρα add ἦν Bb ἀτακτήϲαϲι LCB, corr b | ἂν] αὖ? Lehrs*, ac delendam vocem censet AButtmann. sed vide Argum. λεῖϲθαι ἀϲυνάρθροιϲ ὀνόμαϲιν. εἴπερ οὖν ἀναφορᾶϲ μὴ οὔϲηϲ παρέπεται πεται ἡ τοιαύτη θέϲιϲ, ἐξ ἰδίαϲ ἐννοίαϲ ἀναγομένου τοῦ ὀνόματοϲ, πῶϲ οὐ μᾶλλον τοῖϲ μηδ᾿ ὅλωϲ δυναμένοιϲ μορίοιϲ ἐν παραδοχῇ τεῦ ἄρθρου γενέϲθαι ἡ τοιαύτη θέϲιϲ παρακολουθήϲει; ὥϲ γε ἐκ τῶν εἰρημένων δεδείξεται.

Pronomins primitiva (personalia) atque ἐκεῖνος, οὐτος, ἕδι articulos.

Οὐχὶ οὖν ἄπορον ἔϲται πῶϲ τὰ μὲν ὀνόματα μετὰ ἄρθρων ἐκφέρεται, αἱ δὲ ἀντὶ τούτων παραλαμβανόμεναι ἀντωνυμίαι ἀπεώϲαντο τὴν τῶν ἄρθρων παράεθεϲιν, τάχα καὶ τῆϲ φωνῆϲ ἐπιζητούϲηϲ τὴν τῶν ἄρθρων ϲύνταξιν ἕνεκα τοῦ ϲυτκεχυμένου κατὰ τὴν φωνὴν γένουϲ; Ἔϲτιν οὖν πρὸϲ τὸ τοιοῦτον φάναι· ὥϲπερ καὶ αὐτὰ τὰ ὀνόματα διά τινα παρεπόμενα οὐδ᾿ ὅλωϲ δύναται ἄρθρον ποραδέξαϲθαι, ὡϲ ἐδείχθη, τὸν αὐτὸν ἄρα τρόπον καὶ τὰ μόρια τὰ ἀντὶ τούτων παραλαμβανόμενα ὑφέξει αἰτίαν τῆϲ ὑποϲτολῆϲ τῶν ἄρθρων.

προϲώπων ἀοριϲτουμένων 64s διακριτικά ἐϲτι τὰ μόρια, διὸ καὶ τὰ ἐξ αὐτῶν πρόϲωπα νοούμενα ὁριϲμῷ καταλαμβάνεται. καὶ ϲαφὲϲ ὅτι αἱ ἐξ αὐτῶν δείξειϲ πρῶδεικτικῶν, ARGVM. § 95. Mirum fortasse videbitur, quod nomina quidem cum articulis iunguntur, sed pronomina [personadia] quae vice nominum funguntur, articulos respuunt, idque quamquam indigere videntur ariculis, quis genera formis non. distinguunt. At sicut fit, ut nomine ipsa certis de causis articulos assumere nequeant, ita etiam voces eae quae pro nominibus usurpentur, causam prsebent excludendi articulos. ARGVM. § 96. Pronomina [persenalia I et D personae] personas indefinitas distguunt et definitas reddunt, atque apparet demonstrationem, quae his pro- TESTIM. ET ADN. EXEG. 1—2 εἴπερ —θέϲιϲ. siguidem, ubi nem ἀναφέρεται persona vel res nomine aliquo significata, ibi nomer appellatur ἀϲύναρθρον. cfr 98, 22: οὐκ ὀνομάτων ἴδιον (scil τὸ ἀναφέρεϲθαι), εἰ μὴ προϲλάβοιεν τὰ ἄρθρα. — 2 ἐξ ἰδίαϲ —ὀνόματοϲ. Lebrs * postquam ἐγγινομένου pro ἀναγομένου coniecit, ad tuendam traditam scripturam affert Sext. Emp adv. gramm. § 320: οἱ ἀπὸ τούτου τοῦ μαθήματοϲ (i e. ab grammatica) ἀναγόμενοι = ab hac scientia profecti cfr spud Apollonium ipsum haec ἀνάγεϲθαι verbi cum ἐκ vel ἀπό praepositione coniuncti exempla: 23, 26. 277, 13. 298, 8. 299, 11; 264, 19. de adv. 121, 25. hoc loco τὸ ὄνομα est nomen ἀϲύναρθροϲ, ἡ τοιαύτη θέϲιϲ est positio huius nominis. dicit autem, ubi substantiva sine anaphora prolata appellentur ἀϲύναρθρα, hanc appellationem proficisci a proprio ἀϲύναρθροϲ nominis sensu. — 5 δεδείξεται non ad demonstrationem sequentem referendum est: sicut ex eis quae dixi satis apparebit — 9 τοῦ ϲυγκεχυμένου γένουϲ cfr Adn. exeg. ad 73, 9 huius ed. — 11 ἐδείχθη: 39, 22. 43, 15 44, 6 et 18. ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 1 ϲυνάρθροιϲ B | ἀναφορᾶϲ μὴ] ἀφορμῆϲ L, sed hoc loco ut mox infra Apollonii menum exhibent codices ceteroquin. deteriores || 3 οὐ ex οὖν fecit ipsa L1 | μηδόλωϲ L, οὐδ᾿ ὅλωϲ B || 4 παράθεοιϲ L, cuius corruptelae origo ex subsequentis verbi initio repetenda est 7 ἀπεώϲαντο] ἀπώϲαντο B, in L ε erasum est || 8 snte τάχα add ἤ C, ἢ καὶ B, [ἢ] legitur in b 9 εἵνεκα C || 10 ante ὥϲπερ add ὅτ L3CBb | περ om L1, add L | καὶ om CBb ὀνόματα] fol 4 L. || 11 οὐδόλωϲ L 13 post προϲώπων add ἔτι B || 15 ante ὁριϲμῷ add ἐν CBb κατολαμβάονται L | αἱ om Ϲ sed addit in mg ἀκωλύτωϲ προϲαρτᾶϲθαι. Ἀλλ᾿ οὐδ᾿ αὗται δέονται τοῦ ἄρθρου· δἰ αὑτῶν γάρ εἰϲιν ἀναφορικαί, ὥϲ γε καὶ ἐπιδείξομεν ἀμοιβὴν γινομένην αὐτῶν τε καὶ τῶν ἄρθρων.

Articulum admittit αὔτός pronomen.

Ἀλλὰ πῶϲ πάλιν ἡ αὐτόϲ ἄρθρον προϲέλαβεν, εἴπερ αἱ ἀναφορικαὶ c. XXVIII. φορικαὶ οὐ προϲλαμβάνουϲι; Καὶ πρὸϲ τοῦτο δὲ ἔϲτι φάναι ὡϲ καὶ ἐν 65s ἄλλοιϲ μορίοιϲ τὸ τοιοῦτον ἔϲτιν εὑρέϲθαι, εἴγε ἔγκειται ἐν τῷ Πριαμίδηϲ ὁ υἱόϲ, καὶ οὐκ ἀναγκαίωϲ πρόϲκειται ἐν τῷ Πριαμίδην νόθον υἱόν {Λ 490}. ἀλλὰ καὶ ἐν τοῖϲ ϲυγκριτικοῖϲ ἔγκειται τὸ μᾶλλον, καὶ πολλάκιϲ ϲυμπαραλαμβάνεται 59 b ἡ τοῦ μᾶλλον ϲύνταξιϲ, ῥηΐτεροι γὰρ μᾶλλον Ἀχαιοῖϲι δὴ ἔϲεϲθε {Ω 243} τὸν αὐτὸν δὴ τρόπον ἔγκειται μὲν ἐν τῇ αὐτόϲ ἡ ἀναφορά· ὁπηνίκα δ᾿ ἑτέρα προϲγίνεται, τὸ ἐγκείμενον τῆϲ ἀναφορᾶϲ ἐν τῇ αὐτόϲ ϲυμπαραλαμβάνεται διὰ τοῦ ὁ ἄρθρου, δηλοῦντοϲ καὶ αὐτοῦ ἀναφοράν, καὶ οὕτωϲ δὶϲ ἀναφέρεται, ὡϲ δὶϲ ἐπιτέταται τὸ ῥηΐτεροι γὰρ μᾶλλον Ἀχαιοῖϲι δὴ ἔϲεϲθε. Προφανὲϲ δὲ ὅτι τῇ ϲυνηθεϲτέρᾳ ἀντωνυμίᾳ προϲεχώρηϲε τὸ τῆϲ ϲυντάξεωϲ. ARGVM § 98. Sed cur αὐτόϲ pronomen articlum assumit? Fit per pleonasmum quendam, cuius similis invenitur, ubi ad Πριαμίδηϲ additur υἱόϲ vel ad comparativos μᾶλλον adverbium. nec tamen admissa est haec abundantia in tertiae personae personalibus, velut οἶ ἕ, quae a poetis tantum usurpantur et. eiusdem generis sunt atque primae et secundae personae pronomina, quae articulos respuunt. TESTIM. ET ADN. EXEG. 2 ἐπιδείξομεν: 106, 23 seqq q. — 4—p 83, 3 vide Schoemann art. p 55. — 6—8 cfr 117, 6 et schol. Stephani in Dion. Thr. 220, 28 —221, 1 Bilg (849, 8 —13B.): ἀντί τοῦ εἰπεῖν Πηλέωϲ υἱόϲ, Αἰακοῦ υἱὸϲ ἢ ἔγγονοϲ, φημὶ Πηλείδηϲ, Αἰακίδηϲ ὅθεν οὐδὲ προϲτίθεται τὸ υἱόϲ τι τοιοῦτον· τὸ γὰρ « Πριαμίδην νόθον υἱόν» ποιητικῶϲ πλεονάζει. — 11 cfr 118, 16 et de coni. 226, 5: πολλάκιϲ ἐγκειμένων τινῶν κατά τιναϲ λέξειϲ παραλαμβάνομεν τοῦ αὐτοῦ δηλουμένου παραϲτα〈τικὰ〉 μόρια. οἶον ἐν ϲυγκριτικοῖϲ ἔγκειται τὸ μᾶλλον ἀλλὰ 〈καὶ〉 φαμεν ταχύτερον μᾶλλον περιπάτει, «ῥηίτεροι γὰρ μᾶλλον». —15 δὶϲ ἀναφέρεται. cfr de pron. 8, 24: τοῖϲ ὄρθροιϲ παρακειμένη (scil ἡ αὐτόϲ ἀντωνυμία) ἐπίταϲιν μὲν οὐ ϲημαίνει, δὶϲ δὲ ἀναφοράν, ὁ αὐτόϲ, τοῦ αὐτοῦ. ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 2 αὐτῶν C | γάρ om L γε] τε B || 3 γινομένων L | τε om B || 4 εἴπερ] fol 42v L || 5 δὲ] δὴ L. || 6 εὑρέϲθαι] έ ex α fecit in L, ut videtur, ipsa pr. manus || 6 —7 ριαμίδηϲ—τῷ om B || 7 οὐκ om LCB, add b cum || 10 ϲύϲταϲιϲ L || 11 ῥηΐτεροϲ C | Ἀχαιοῖϲ sine v codd. et edd. (item 15). cfr Ludwichii adn ad hunc Homeri versum | δὴ ἔϲεϲθε] διέϲεϲθε L 15 οὕτω CBb 16 δϊέϲεϲθε L | 17 προφανὲϲ δὲ ὅτι] Kaibel: haec videtur in L, quamuis in continuo verborum ordine, manus diversa scripsisse. nobis videbatur eadem menus exaravisse, sed posteriore tempore addidisse δὲ] δ᾿ CBb | τῇ] ἡ B. ab τῆ inc. fol 43r L. τὸ] τψ B | supra τὸ τῆϲ ϲυντάξεωϲ L add ἄρθρ. ἣ τε γὰρ οἷ καὶ ἡ ἕ καὶ ἡ μίν καὶ αἱ ϲύζυγοι οὐδὲ ῥηταὶ ὅ τι μὴ παρὰ ποιηταῖϲ, ἀλλὰ καὶ αἱ ϲύζυγοι ταῖϲ κατὰ τὸ πρῶτον καὶ δεύτερον, ὧν ἡ ϲύνταξιϲ ἀπαράδεκτοϲ.

Μηδὲ ἐκεῖνό γε παραλελείφθω, ὡϲ ἐξαιρέτωϲ ἡ Ἀττικὴ χρῆϲιϲ Praster normam articulus nonnumquam accusativo pronominum personalium praedgitur. οὐ δεόντωϲ ἐπὶ μόνηϲ αἰτιατικῆϲ τὸ ἄρθρον παρελάμβανεν, ὡϲ ἐν τῷ 66s τὸν ἐμέ, τὸν ϲέ. αὐτίκα γοῦν καὶ παρὰ Καλλιμάχῳ τὸν ϲὲ Κροτωπιάδην {fr. 315a Schn.},ναὶ μὰ τὸν αὐτὸν ἐμέ {fr. 315b Schn.}. χωρὶϲ εἰ μὴ τὸ ἄρθρον ἐξοχὴν παρίϲτηϲιν ἐν τῷ «τὸν ϲὲ Κροτωπιάδην», εἴγε πάλιν ἡ τοιαύτη ϲύνταξιϲ ἐπίφοροϲ πρὸϲ τὴν τοῦ ἄρθρου παράθεϲιν. 60 b προείρηται δὲ ἡμῖν ὡϲ καὶ ἐξοχῆϲ ἕνεκα τὰ ἄρθρα παραλαμβάνεται.

c. XXIX.

Ἀλλὰ καὶ τὰϲ καλουμέναϲ ϲυνάρθρουϲ ἀντωνυμίαϲ, ἐν πρώτῳ Articuli pronominibus possesnivis praemissi non ad pronomen, sed ad nomen cum pronomine coniunctum pertinent ​ καὶ δευτέρῳ προϲώπῳ δεικτικῶϲ παραλαμβανομέναϲ, οἰεταί τιϲ παραδέχεϲθαι TTζῇββ37ζ73ζζ δέχεϲθαι τὰ ἄρθρα ἐν τῷ ὁ ἐμόϲ, ὁ ϲόϲ ἢ ὁ ἡμέτεροϲ. ἦν δὲ ἡ ϲύνταξιϲ οὐ τοῦ ἀντωνυμικοῦ προϲώπου, λέγω τοῦ κατὰ τὸν κτήτορα, τοῦ ARGVM. § 99. Denique nolumus praetermittere usum quendem Atticum, ex quo cum accusativo pronominum personalium praeter normam articulus nonnumquam coniunctus est, velut invenitur τὸν ἐμέ, τὸν ϲέ, nisi forte hoiusmodi locis articulus excellentiam significat. ARGVM. § 100. Sed erunt qui putent, pronomina possessiva, quae ipsa quoque in I et lI persona demonsrendi vim habent, assumere articulum. pertinent vero in ὁ ἐμόϲ et similibus articuli ad possessam rem, non ad possidentem persenam quae demonstratur. TESTIM ET ADN. EXEG. 2 ἀλλὰ καὶ ϲύζυγοι κτλ.: οἶ ἕ μίν in eodem genere sunt etiam cum ἐγώ ἐμοῦ ϲύ ϲοῦ, non solum cum ceteris personalibus tertiae personae. nam ϲύζυγοι appellantur voces, quae aliquam ob ratonem in uno genere poni possunt, unius classis sunt, velut supra 55, 11. 16 οἶοϲ τοῖοϲ ποῖοϲ ὁποῖοϲ, 100, 7 ἐμοῦ ἐμοί ceteraque pronomina, quorum accentus inclinari potest, 73, 2 ἐγώ οὗτοϲ ceteraque pronomina quae demonstrandi vim habent. — 3 ἀπαράδεκτοϲ, subaudiendum ὄρθρων. — 6 cfr de pron. 13, 9: Ἀττικοὶ γοῦν τὸν ἐμέ. Καλλίμαχοϲ «ναὶ μὰ τὸν αὐτὸν ἐμέ» καὶ «τὸν ϲὲ Κροτωπιάδην», καὶ Μένανδροϲ ἐν Ὕμνιδι (fr. 474 Eock) «νῦν δὲ κατὰ πόλιν εὕρῃ τὸν ἕτερον, τὸν ϲέ, τὸν ἐμὲ τουτονί». unde hausit Heliod. in Dion. Thr. 91, 2 Hilg (923, 5B). et vide Schoemann art. 57 — 59. — 10 ἡ τοιαύτηπαράθεϲιν: siquis ἐξοχὴν παριϲτάναι vult. amat articulum apponere. —11 προείρηται: 26, 15. AND. CRIT., DISCR SCR. IN LCBb 1 — 2 supra ὅτι μὴ L scripsit εἰ μὴ || 2 αἱ eiciendum censet Uhlig || 3 supra ἀπαράδεκτοϲ L4 add τῶν ὄρθρων, quae subaudienda sunt. in C rec. m. supra ἀ scr. εὐ || 4 γε] δὲ L. || 6 ante ἐμέ add αὐτὸν B | αὐτίκα γοῦν] ἀντὶ οὖν B l post παρὰ add τῷ C || 7 τὸν om L1, add L3 | κροτοπιάδην LC || 8 — 9 ναὶ —Κροτωπιάδην om C || 8 ναὶ μὰ τὸν αὐτὸν ἐμέ] αἱ ἐμαυτὸν αὐτὸν ἐμέ L, τὸν ἐμέ B. totum versum alterum om bs || 9 τὸ ἄρθρον] τῷ ἄρθρῳ L, quod fortasse praeferendum est propter huius codicis anctoritatem, videlicet ita, ut Callimachus pro subiecto verbi habeatur | κροτοπιάδην raδην L. || 10 εἴ] ἥ L | παράδοϲιν B || 11 ἕνεκα] fol 43v L. | προϲλαμβάνεται Cb || 16 ἀντωνυμιακοῦ B δὲ ὑπακουομένου κατὰ τὸ κτῆμα, λέγω τοῦ δοῦλοϲ ἢ οἶκοϲ ἤ τινοϲ τῶν τοιούτων.

, Ἅβρων μέντοι ἐν τῷ περὶ ἀντωνυμίαϲ οὐκ εἶναί φηϲι τὰ ἄρθρα τῶν ὑπακουομένων, λόγῳ τοιούτῳ. «Εἴπερ τὰ ἄρθρα ἐπὶ τὰ ὑπακουόμενα φέρεται, πάντωϲ ἂν τὴν αὐτὴν καταλληλότητα ἐφύλαϲϲον ὑπερβιβαϲθέντα πρὸ τῶν ὀνομάτων· οὐ ταὐτὸν δέ ἐϲτι τὸ ὁ ἐμὸϲ πατήρ τῷ ἐμὸϲ ὁ πατήρ. — καὶ εἰ ἐν τοῖϲ τοιούτοιϲ ἀνεπληρώθη τὸ ἄρθρον τοῦ ὀνόματοϲ ἐν τῷ ὁ πατήρ, πῶϲ ἔτι τὸ ἐμόϲ ἄρθρον προϲλαμβάνει, ὁ πατὴρ ὁ ἐμὸϲ φιλοϲοφεῖ, εἰ μὴ ἡ ἀντωνυμία ἄρθρου εἴχετο;» καὶ ἕνεκα τῆϲ τοιαύτηϲ ϲυντάξεωϲ ἔδοξε καὶ τῇ τοιαύτῃ 67s ἀντωνυμίᾳ ἴδιον ἄρθρον προϲνέμειν καὶ τῷ ὑπακουομένῳ κτήματι. —

Ἔϲτι δὲ παραπέμπεϲθαι τὴν τοιαύτην πιθανότητα. πρῶτον εἰ ἑκατέρῳ μορίῳ πρόϲεϲτιν ἄρθρον, τί οὐκ ἤρξατο ἀπὸ τοῦ ὁ ἐμόϲ καὶ ἐπήνεγκε τὸ ὁ πατήρ μετὰ τοῦ ἄρθρου, καὶ φαίνεται ὅτι οὐκ ἐν ARGVM. § 101. Habro quidem dicit, articulos in huiusmodi constructionibus non ad possessas res pertinere, quae signifcantur addito nomine aut cogitantur, sed ad possessores. „Si emim — inquit — ad illas referendi essent, pronomine ante nomen articulumque traiecto servaretur eadem constructio et sententia. sed differunt inter se ὁ ἐμὸϲ πατήρ et ἐμὸϲ ὁ πατήρ. — et quomodo fieri potest, ut etiam ὁ πατὴρ ὁ ἐμόϲ dicatur, nisi alter articulus ad pronomen et personam possiddentem referendum est? ARGVM. 102. Sed haec revera non sunt probabilia. Ac primum, si in πατὴρ ὁ ἐμόϲ alter articulus ad pronomen, non ad nomen pertinet, quidni etiam ὁ ἐμὸϲ ὁ πατήρ dicere liceat? patet, si praeponitur pronomen possessivum, duos articulos poni non posse. — deinde perverse indicat, siquis articulum in ὁ TESTIM ET ADN EXEG. 1 ὑπακούεϲθαι Ap non solum de verbis quae ab audientibus cogitando adiciuntur usurpat, sed etiam de eis, quae ab loquente addentur: cfr 151, 11. 152, 2. 171, 1. verba cogitando adiecta saepius appellat ἔξωθεν ὑπακουόμενα, velut 22, 21. —3 —11 de pron. 15, 13: διαψεύδεϲθαι δέ φαϲι (scil Habro et qui eum sequuntur) τὸν λόγον (scil eorum, qui dicunt in ὁ πατὴρ ὁ ἐμόϲ utromque articulum pertinere ad nomen)· εἶναι γὰρ ἴδιον ἄρθρον τῆϲ ἀντωνυμίαϲ καὶ ἴδιον τοῦ κτήματοϲ. «τὰ γοῦν ὁ πατὴρ ὁ ἐμὸϲ φιλοϲοφεῖ ἑκατέρῳ ἀπένειμε τὸ ἄρθρον, ὅπερ οὐκ ἄν παρηκολούθει, εἰ μὴ καὶ ἡ ἀντωνυμία εἶχε τὸ ἄρθρον». — 7 — 8 τὸ ἄρθρον τοῦ ὀνόματοϲ. vide Adn. crit. ADN. CRIT. , DISCR. SCR. IN LCBb. 4—5 post ὑπακουομένων add μόνων Lange*, idem μόνα post ὑπακουόμενα, conl lin. 11 et loco libri de pron. qui in Testim. exscriptus est || 5 φέρεται] φαίνεται L, ἐφέρετο poscit Lange * || 6 ταὐτὸ Cb τὸ] τῶ L, a qua voce inc. fol 44r || 7 prius πατὴρ om L1, add L 7 — 8 τοῦ ἄρθρου τὸ ὄνομα ci. Uhlig, si impletur, satiatur nomen articulo, conlatis corruptelis similibus 48, 1. 309, 11. 322, 21. 331, 28. Aliter sentit Schoemann Articulus nomine impleri dicitur, quia eius vis addito demum nomine cognoscitur. Kayser*: Der zua nomen gehörige Artikel || 8 ἐν τῷ ὁ πατήρ eicienda esse recte censet Lange τὸ om L | ὁ ante ἐμόϲ iure eicit Lange * || 9 ἡ om B 10 et 11 signum interrogandi b habet post κτήματι demum, virgulam post εἴχετο nostram distinctionem voluit etiam Lehrs || 14 ante φαίνεται add ἕτ οὐκ om LCBb, add Sophianus 61 b ἴϲῳ τὰ τοῦ λόγου ἐγένετο· ἐπὶ μὲν γὰρ τῆϲ προτέραϲ δύο ἦν τὰ ἄρθρα, ἐπὶ δὲ τῆϲ δευτέραϲ ἀδύνατον ἦν δύο ἄρθρα παραθέϲθαι. — δεύτερον οὐ παρὰ τὰϲ μεταθέϲειϲ τῶν ἄρθρων καὶ τὰϲ ἐξ αὐτῶν γινομεναϲ διαφορὰϲ τῆϲ φράϲεωϲ ἀποϲτήϲεται τοῦ μὴ ϲυμφέρεϲθαι τοῖϲ ὀνόμαϲι τὰ ἄρθρα, εἴγε διαφέρει τὸ οἱ νῦν ἄνθρωποι ἀγαθοί εἰϲι τοῦ νῦν οἱ ἄνθρωποι ἀγαθοί εἰϲι, καὶ οὐκ ἔϲτιν ὅϲτιϲ τολμήϲει φάναι ὅτι οὐ τὸ οἱ τοῦ ἄνθρωποι ἐϲτὶν ἄρθρον. οὐκ ἄρα παρὰ τὴν ἐξαλλαγὴν τῆϲ φράϲεωϲ κατὰ τὴν μετάθεϲιν οὐχὶ τοῦ κτήματόϲ ἐϲτι τὸ ἄρθρον ἐν τῷ ὁ ἐμὸϲ πατήρ καὶ ἐν τῷ ἐμὸϲ ὁ πατήρ. τὴν γὰρ c. XXX. 15 τούτων διαφορὰν κατὰ τὸ δέον ἀκριβώϲομεν. — τὸ μέντοι δύο ἄρθρα κατὰ μιᾶϲ πτώϲεωϲ φέρεϲθαι οὐκ ἔϲτιν ἀϲύϲτατον. ἔϲτι γοῦν φάναι ὁ πατὴρ ὁ ἐκείνου, καὶ προφανὲϲ ὅτι τῷ πατήρ τὰ δύο ἄρθρα ϲυντείωει, 68s ἐπεὶ πῶϲ ἡ ἀπαράδεκτοϲ ἀντωνυμία τῶν ἄρθρων ἐν γενικῇ πτώϲει εὐθείαϲ ἄρθρον παραδέχεται; ἀλλὰ καὶ ἔτι ἐπ᾿ ὀνομάτων, ὁ δοῦλοϲ ὁ τοῦ Ἀριϲτάρχου πρὸϲ ἐμὲ ἦλθεν· ἰδοὺ γὰρ καὶ ἡ γενικὴ τὸ ἴδιον ἀπέχει ἄρθρον, καὶ τὰ λειπόμενα δύο ἄρθρα εἰϲ μίαν τὴν εὐθεῖαν ἀναφέρεται. οὐκ ἄρα ἐν τῷ ὁ πατὴρ ὁ ἐμόϲ κατηνάγκαϲται τὸ ἕτερον τῶν ἄρθρων ἐπὶ τὴν ἀντωνυμίαν φέρεϲθαι.

62 b

Ἡ οὖν ἐμοῦ δὶϲ οὖϲα γενικὴ τὸ μὲν τοῦ κτήτοροϲ ἔϲχε πρόϲωπον ἀντωνυμικόν (ἐξ οὗ καὶ τὴν ὀνομαϲίαν εἶχε, τὸ ἀντωνυμία ἐμὸϲ πατήρ et in ἐμὸϲ ὁ πατήρ pariter ad nomen pertinere negat, quia haec inter se sensu differantk. differunt senu etiam οἱ νῦν ἄνθρωποι ἀγαθοί εἰϲιν et νῦν οἱ ἄ. ἀ. εἰϲιν, sed nemo negabit, in utroque enuntiato οἱ iunctum esse cum ἄνθρωποι. — nec quicquam impedit, quin duo articuli ad unum casum pertineant. immo utrumque ὁ in ὁ πατὴρ ὁ ἐμόϲ non minus ad nomen referendum. est quam in ὁ πατὴρ ὁ ἐκείνου et ὁ δοῦλοϲ ὁ τοῦ Ἀριϲτάρχου. ARGVM. § 103. ln forma ἐμοῦ pronominis possessivi inest duplex genetivus, TESTIM. ET ADN. EXEG. 2 — 7 cfr de pron. 15, 20 — 27. — 16 ἀκριβώϲομεν: 79, 17 seqq. — 10—17 cfr infra 80, 7 seqq. et de pron. 16, 2—9: ἀπειράκιϲ κατὰ μιᾶϲ εὐθείαϲ δύο ἄρθρα παρολαμβάνεται. φαμὲν γοῦν ὁ δοῦλοϲ ὁ τοῦ Ἀριϲτάρχου . . ., καὶ δῆλον ὡϲ κατὰ τῆϲ εὐθείαϲ τὰ δύο ἄρθρα· ἡ γὰρ γενικὴ ἀπέλαβε τὸ ἴδιον . . . ἀμέλει γέ τοι ἔϲτι, μεταλαμβάνοντα ἐπὶ τρίτου προϲώπου γενικὴν πτῶϲιν, φάναι ὁ πατὴρ ὁ ἐκείνου, τοῦ ὁ πάλιν ἀναφερομένου ἐπὶ τὸ ὁ πατήρ. πόθεν γὰρ ἔτι ἐπὶ τὸ ἐκείνου καὶ τούτου, εἴγε καὶ ἀϲύναρθροι καὶ κατὰ γενικῆϲ πτώϲεωϲ; 12 τῷ πατὴρ ϲυντείνει. cfr 299, 23. — 16 ἀπέχει idem valet quod de pron. 16, ἀπέλαβε. — 19—p 86,10 efr 158, 6 — 162.27. Schoemann art. 59. — 19—20 in. ἐμοῦ inet possessoris persona pronomne denotta. cfr 60, 7 τοῦ ἀντωνυμικοῦ) προϲώπου, λέγω τοῦ κατὰ τὸν κτήτορα. DNA. CRIT. Disdcs. sca. IN LCB.r I post προτέραϲ videtur τάξωϲ inserenfum dum esse β 3 μεταθέϲειϲ] fol 44v L. 6 ὅϲτιϲ] 5ϲ οὐ bounbaye  ban chning || 9 καὶ ἐν τῷ ἐμὸϲ ὁ πατήρ om L1 , add L | posterius ἐμὸϲ om B |γὰρ] δὲ CBb i 10 διακριβώνμεν Bb μέντοι CBb, δὲ L. 11 ἔϲτιν = οὖν B 12 τῷ] τὸ l. 18 ἐπε) fol 45r L. 14 ἐπ᾿] ἀπ᾿ B 16 ἀπέχει] ἐπέχει L, sed prima ε littera in ras, incetum a qua manu || 19 Ἡ εἰ ex ἡ factum ab L1 | ἐμοῦ ex ἐμόϲ correctum ab L1 | post ἔϲχε add τὸ CBb b || 20 προϲώπου L | τὸ] τῶ L καλεῖϲθαι), ὅπερ ὁμολογεῖ τὴν δεῖξίν του ὡριϲμένου προϲώπου καὶ ἔχει τὴν μετάβαϲιν τὴν ἐπὶ τὸ δεύτερον καὶ τρίτον τὸ δὲ ἕτερον τοῦ ὑπακουομένου κτήματοϲ, ὃ κλίϲιν ποιεῖται τὴν εἰϲ τὰϲ πτώϲειϲ μετάθεϲίν τε τὴν εἰϲ τὰ γένη ἀριθμούϲ τε τοὺϲ κατ᾿ ἀκολουθίαν τοῖϲ ὀνόμαϲιν. τὸ γὰρ ἀντωνυμικὸν πρόϲωπον ἐν γενικῆ μόνον νοούμενον ἄκλιτόν ἐϲτιν εἰϲ τὰϲ πτώϲειϲ· ἡ γὰρ πτῶϲιϲ ἡ γενικὴ κρατεῖ τὴν κτητικὴν ἔννοιαν. διὰ τοῦτο κοὶ πᾶϲα κτητικὴ ἀτωνυμία μετὰ τοῦ κτήματοϲ εἰϲ γενικὴν ἀναλύεται. καὶ φαίνεται ὅτι αἱ μὲν πρωτότυποι οὐ κλίνονται εἰϲ τὰϲ πτώϲειϲ, αἱ δὲ κτητικαὶ οὐκ εἰϲ ἄλλο τι ἢ εἰϲ πτώϲειϲ, εἰϲ γένη καὶ εἰϲ ἀριθμούϲ. —

Καὶ ἕνεκα τούτων τοῖϲ δύο προϲώποιϲ ἴδια μόρια παρίϲταται, τῷ μὲν ὀνοματικῷ τὸ ἄρθρον, τῷ δὲ ἀντωνυμικῷ ἡ ϲυνή- duplex persona, altera possessoris, possessae rei altere. ac possidentis persona. mutari potest in secundam et tertiam, sed servare debet casum genetivum, qui unus habet possessivam vim. contra possessae rei persona transibit in alios casus, numeros, genera ad normam nominis, quocum pronomen coniunctum est. ARGVM. § 104. lam utrique personae, quae pronominibus possessivis significatur, vocem peculiarem adiungere licet, alteri (i. e possessoris) genetivum αὐτόϲ pronominis, velut ἐμὸν αὐτοῦ χρεῖοϲ dictum est ab Homero, alteri (i. e. rei possessae) articulum, qui lpse quoqne in diversos casus, numeros, genera flectitur TESTIM. ET ADN. EXEG. 1 cfr ad ὡριϲμένου de pron. 9, 11: ὁριϲτέον τὴν ἀντωνυμίαν ὧδε λέξιν ἀντ᾿ ὀνόματοϲ προϲώπων ὡριϲμένων παραϲτατικήν. et ad δεῖξιν supra 60, 5 et de pron. 10, 1. — ὁμολογεῖν ═ significare, declarare, ut 229, 28. 291, 25 alibi. — 2 ὑπακουομένου. vide Adn. exeg. ad 84, 1 huius ed. — 8 ad ἀναλύεται cfr infra 158, 18 et de pron. 101, 7: αἱ κτητικαὶ τῶν ἀντωνυμιῶν εἰϲ γενικὴν ἐγκλινομένην ἀναλύονται μετὰ τοῦ ὑπακουομένου κτήματοϲ. — αἱ μὲν πρωτότυποι. Schoemann* recte: scil quatenus insunt in possessivis, aut si genetirus eorum ponitur significatione possessiva, ut ὁ πατήρ μου, τῷ πατρί μου. de subsequentibus vide Adn. crit. ADN. CRIT., DISCR. SCR. IN LCBb. 1 Sohoemann* non antecedentia, ut nos fecimus, sed ὅπερ —προϲώπου signis parentheticis inclusit | δεῖξίν του ὡριϲμένου προϲώπου] δεῖξιν τῶν ὁριϲμένων τοῦ προϲώπου L1, L3 induxit τῶν ὁριϲμένων et supra scripsit τοῦ ὡριϲμένου, oblitus τοῦ ante προϲώπου inducere δεῖξιν τοῦ ὡριϲμένου προϲώπου CBb. pro articulo τοῦ indefinitum του posuimus | ἔχει Uhlig, ἔτι LCBb 2 μεταβολὴν B ante τρίτον add τὸ B || post κτήματοϲ addi vult Abuttmann ἢ τὸ ὀνοματικὸν πρόϲωπον conl. lin. 11 ὃ κλίϲιν] fol 45v L | τὰϲ om B || 4 τὸ γένοϲ B | posterius τε in ras L et dein duae fere litterae erasae κατὰ Ϲ | ὀνόμαϲι C || ἀντωνυμικὸν] ὸν ex οῦ factum. ab L || 6 πτῶϲιϲ] πτώϲειϲ C || 8 οὐ om L1, add L || 9 posterius πτώϲειϲ] πρόϲωπα L1, corr L3; at forsitan in primae manus scriptura lateat genuina ac scripserit Ap.: αἱ μὲν πρωτότυποι οὐ κλίνονται εἰϲ τὰϲ πτώϲειϲ οὐδ᾿ εἰϲ ἄλλο τι ἢ εἰϲ πρόϲωπα, αἱ δὲ κτητικαὶ εἰϲ πτώϲειϲ, εἰϲ γένη κτλ. Lehrs* quoque ita offendit in αἱ δὲ κτ. οὐκ εἰϲ ἄλλο τι ἢ εἰϲ πτώϲειϲ, ut coniceret: αἱ δὲ κτ. οὐ κωλύονται εἰϲ πτ. Hilgard ci. αἱ μὲν πρωτότυποι οὐ κλίνονται εἰϲ τὰϲ πτώϲειϲ οὐδ᾿ εἰϲ ἄλλο τι, αἱ δὲ κτητικαὶ εἰϲ πτώϲειϲ, εἰϲ γένη καὶ εἰϲ ἀριθμούϲ εἰϲ γένη om L1, add L || 10 εἰϲ ante ἀριθμοὺϲ om B δυϲὶ B || 11 ϲυνήθηϲ LC, ϲυνήθωϲ ἐπιταϲϲομένη verba ut glossam eicienda esse suspicantur AButtmann et Kayser* 69s θωϲ ἐπιταϲϲομένη ἐπιταγματικὴ ἀντωνυμία κατὰ μίαν πτῶϲιν τὴν γενικήν, ἣν καί φαμεν μόνην ἐγκεῖϲθαι ἐν τῇ κτητικῇ ἀντωνυμίᾳ, ἀλλ᾿ ἐμὸν αὐτοῦ χρεῖοϲ, ὅ μοι κακὸν ἔμπεϲεν οἴκῳ {β 45},αὐτῶν γὰρ ϲφετέρῃϲιν ἀταϲθαλίῃϲιν {α 7},ἦ ἑὸν αὐτοῦ χρεῖοϲ {α 409}. 63 b ἐν δὲ ἁπάϲαιϲ πτώϲεϲι τὸ ἄρθρον, καθὸ ἡ τοῦ κτήματοϲ πτῶϲιϲ, κλίνεται, ὁ ἐμόϲ, τοῦ ἐμοῦ, τῷ ἐμῷ. ϲυμμεταπίπτει τε καὶ ἐπὶ τοῦ γένουϲ, ἡ ἐμή, τὸ ἐμόν· προφανὲϲ γὰρ ὅτι ἓν καὶ τὸ αὐτὸ πρόϲωπον τοῦ κτήτοροϲ, διάφορα δὲ τὰ κτήματα ἐν γένει. ὁ αὐτὸϲ λόγοϲ κἀπὶ τοῦ ἀριθμοῦ· ἔϲτω γὰρ πάλιν εἷϲ μὲν ὁ κτήτωρ, πλείονα δὲ τὰ κτήματα κατὰ πᾶν γένοϲ, οἱ ἐμοί, αἱ ἐμαί, τὰ ἐμά. κἂν ἀμειφθῇ δὲ τὰ τοῦ ἀριθμοῦ, καὶ τὰ τοῦ ἄρθρου ϲυναμείβεται. φέρε δὲ πλείοναϲ ἑνὸϲ ἀγροῦ ἐπικρατεῖν· φαίηϲ ἂν ὁ ἡμέτεροϲ ἀγρὸϲ ϲκάπτεται, τοῦ ἄρθρου ἑνουμένου πρὸϲ τὸ ὑποκείμενον κτῆμα. καθὼϲ οὖν πρόκειται, ἐν ταῖϲ τοιαύταιϲ ϲυντάξεϲιν οὐδ᾿ ὅλωϲ ἐπὶ τὴν δεῖξιν φέρεται τῶν ἀντωνυμιῶν τὰ ϲυναρτώμενα ἄρθρα. (Καὶ αὕτη δέ ἐϲτιν ἀπόδειξιϲ τοῦ τὸ ὦ μὴ εἶναι ἄρθρον, καθὸ προτίθεται ἔϲθ᾿ ὅτε δεικτικῆϲ τῆϲ οὗτοϲ.)